Ze života

A zase ta Ariven!

1. dubna 2016 v 23:41 | Ariven

"Ale ne, to přece není možné!"
"Opravdu!"
"Vážně chceš říct, že..."
"Ano, tak, jako nakonec vždycky."
"Ona se opravdu vrátila?!"

Ano. Ariven je zase tady.
Plánovala jsem udělat velké drama a celé to hodit na můj pobyt v nemocnici, ale upřímně, tak výmluva pokrývá tak týden. Všichni jste se teď určitě vyděsili a ptáte se: "Zakopla o vlastní nohu a zlomila si 34 kostí?" "Zkolabovala ze svého vadného denního režimu?" "Dostala infarkt, když si ti dva chlapci v té fanfikci po 20 kapitolách konečně vyznali lásku?"
Ne, skutečnost je mnohem prostší. Bylo nebylo, nějak se mi v krku objevila cysta. Žádné drama, ale že prý by se to mělo vyndat. Jakože operace a tak říkám jakože ne a furt to odkládám. Odkládala jsem to tak dlouho, až se mi to zanítilo, což šíleně bolelo a byla bych skoro ochotná nechat se operovat zfetovaná na nemocniční chodbě bylo poněkud nepříjemně a tak jsem teda na tu operaci šla. Nebylo to nic strašného a teď mám celkem drsnou jizvu. Asi o tom někdy napíšu podrobnější článek.
Zbytek mé absence žádný důvod nemá, však to znáte. Já a to moje mizení. Ale vždycky se vrátím. Po měsíci nebo po půl roce, vrátím se.

Zase jsem měla nějaké nepsací období, zase na tom jdu pomalu pracovat. Poslední dobou se mi tohle stává nějak často. Chtělo by to s tím začít něco dělat. Asi si udělám NaNoWriYe (celoroční NaNoWriMo) nebo tak něco.

Mimochodem, pořídila jsem si půllitrový hrnek. Výrazně mi to zlepšilo život.

Ariven

Ano, žiju

10. prosince 2015 v 17:55 | Ariven

Nadpis říká vše.
Zas jsem tu dlouho nebyla, co? Hlavně se netvařte překvapeně, všichni víme, že to není poprvé a jediná, kdo naivně doufá, že naposled, jsem snad já.
Ale pro teď jsem zpět!

NaNoWriMo - 1. týden

9. listopadu 2015 v 20:31 | Ariven
Nejdřív jsem přemýšlela, že bych psala článek o NaNoWriMo každý den, ale myslím, že takové týdení reporty budou lepší.
Pro začátek, co to tedy to NaNoWriMo je? National Novel Writing Month, česky tedy Národní měsíc psaní knih, je, navdory názvu, událost, kdy se pisatelé z celého světa snaží napsat 50 000 slov za jeden jediný měsíc.
To je 1 667 slov denně.
Délka jedné kapitoly Ledové princezny se pohybuje přibližně mezi 1 000 až 2 000 slovy a víte, jak velké mezi těmi kapitolami bývají přestávky. (Pokud nevíte, produkuji tak dvě za měsíc.)
Upřímně, nepředpokládám, že napíšu 50 000 slov. Už teď jsem dost ve skluzu. Ale píšu denně a píšu na své poměry hodně a o to mi přesně šlo.

Na podzim v novém

27. září 2015 v 14:19 | Ariven

Většina lidí na začátku školního roku řeší, s kým budou sedět, ale už nepřemýšlí, kdo bude sedět za nimi. Ne, že by na tom zas až tolik záleželo, ale letos za mnou sedí jeden chlapec a máme hrozně nekompatibilní způsob sezení. Zatímco on si většinou natahuje nohy rovně dopředu, já jsem zvyklá mít nohy jakoby pod židlí a tak do sebe pořád kopeme. Ale jinak je ten chlapec hrozně fajn a společně se svým spolusedícím jsou to takové ty "bordel-dělající" typy, což mi vyhovuje. Já totiž sama od sebe s žádnými nepřístojnostmi nezačnu, ale jak se něco děje poblíž, ráda se lehce namočím.
Ariven je rebel. Trošku. Trošičku. Fakt jenom maličko.
Dobře, vlastně málokdy dělám něco jiného, než že se blbě směju.

Krize střední školy

13. září 2015 v 21:01 | Ariven

Za posledních pár dní je toto asi tak osmý pokus o sepsání něčeho takového.
Na začátek se omluvím, že jsem v poslední době nekomentovala vaše články a teď mířím hlavně na SP a její Okřídlené zlo. Po dvou proflákaných měsících najednou škola. Říkala jsem si, že to půjde. V jistých ohledech to i celkem jde. Většinu spolužáků jsem po prázdninách viděla ráda (po ZŠ v tomhle ohledu nemám vysoké nároky; stačí, když mě ráno pozdraví a reagují, když je oslovím), vstávání mi nedělalo až tak velké problémy (jako, dělalo, ale zvládala jsem to)... Ale nevím, tak druhého, možná třetího září se něco pokazilo a já ztratila chuť a sílu cokoliv dělat. I když jsem spala (na své poměry) dost, pořád jsem se cítila unavená, chtělo se mi kvůli každé blbosti brečet a nedokázala jsem se na nic pořádně soustředit. V úterý mě začalo bolet v krku a mamka mě nechala do konce týdne doma. Během toho jsem se tak nějak sebrala, ale bojím se, že v pondělí to na mě zase padne.

Postel, jídlo a hry

21. srpna 2015 v 23:47 | Ariven
...plus sem tam nějaké to čtivo, to jsou víceméně mé prázdniny.
Tedy, v červenci jsem byla na týden u babičky, pak jsem se na další týden nastěhovala Nakarrial do karavanu a následně jsem si ji odvezla na pár dní k sobě, ale tím výčet nějakých zajímavějších aktivit končí.
Ještě jsem vlastně dostala nabídku na nezávazný sex, ale to jsem odmítla.
Ale znovu od začátku. Byla jsem u babičky. Ve Slezsku. To znamená úžasná čtyřhodinová cesta autem. Kromě toho to taky znamená sdílení jednoho pokoje s rodiči. A zrovna bylo Tour de France a v tom pokoji jsme měli televizi a tatínek samozřejmě musel sledovat. Ale ten týden, to se dá přežít. Navíc babička dělá božské polévkové nudle.

Návrat domů

21. června 2015 v 23:45 | Ariven
Setmělou chodbou se rozléhaly kroky. Po roce úplného ticha to působilo skoro nepatřičně a slova a vzpomínky, dávno uložené ke spánku, se probudily, zvědavé, kdo si dovolil narušit jejich klid. Neznámý vetřelec došel až k obrovským dvoukřídlým dveřím a v momentě, kdy se jich dotkl, dveře se samy otevřely a vpustily jej do velkého kruhového sálu. Všude vládla neproniknutelná tma, ale narušitel dobře věděl, kam jít. Zastavil se přímo uprostřed místnosti před obrovským svícnem, škrtl sirkou a zapálil prostřední svíci, nejvyšší ze všech. Jakmile knot chytl, vzplály i ostatní svíčky, zároveň se rozsvítila všechna světla na celém sídle a ve všech krbech se rozhořel oheň. Světlo také odhalilo totožnost tajemného vetřelce. Vysoká bledá zrzka se spokojeně rozhlížela kolem sebe a na tváři jí zářil šťastný úsměv.
"Jsem doma," zašeptala Ariven.



Ano, jsem doma. Jsem zpátky. A nehodlám nechat světla svého sídla znovu zhasnout.
To samozřejmě neznamená, že k tomu nedojde. Ale zjistila jsem, že mám sklon nejen mizet a utíkat, ale zároveň se i vracet. Ano, návrat po roce je skoro jako začátek od nuly, ale pořád je to návrat.
Co bude teď, ptáte se? Ptám se i já. Smazala jsem z blogu vše, kromě básní. Jediná věc, ohledně které mám nějaké plány, je Ledová princezna - snad si na ni někdo vzpomíná ještě odsud či z pevnosti Tisíce životů - kterou hodlám začít zveřejňovat ve vylepšené verzi opět od začátku. Prvních několik kapitol, které už byly upraveny, by mělo přijít brzy, dále se pak uvidí, ale o prázdninách by měl být čas a, co je u mě mnohem větší problém, energie.
Dále bych chtěla něco sepsat o svém nedávném výletu do Anglie a snad i nějaký ten článek o tom, co jsem vlastně zač.
A dál? Dál se uvidí. Právě teď jsem zpátky, nadšená a plná odhodlání a chystám se to znovu rozjet.
Tak mi držte palce.

Ariven
 
 

Reklama