Básně

Na okraji

14. února 2013 v 18:32 | Ariven
Ač se to na první pohled nezdá, je to báseň o lásce, proto ta publikace na Valetýna.

Na okraji

S vypětím jsi vylez z jámy,
balancuješ na okraji,
cítíš rty té mrtvé dámy,
zvonky smrti dávno hrají.

Dno propasti zdá se blízké,
tam božský leží kraj,
nebe je na dotek nízké,
díra zdá se jako ráj.

Z očí tečou slzy slané,
dvě, co horkou tvář chladí,
strach a bolest jsou nazvané,
drobné rány kůže hladí.

Jeden krok a dolů spadneš,
ráj v peklo se otočí,
na dně jako růže zvadneš,
srdce v půl se rozkočí.

Pád

25. ledna 2013 v 18:39 | Ariven
Psáno během hodiny matematiky, v době, kdy jsem tak nějak začínala ztrácet přátele...

Pád
Tyhle časy, kdysi dávno,
vzpomínat však není radno,
jen jedna slza zkropila,
minulost, kterou ztratila.

Z lásky jen nenávist,
z přátelství nožů svist,
dávno už tma na svět padla,
štěstí, láska dávno zvadla.

Ticho ostré jako nože,
kde bývalo smíchu lože,
sfouklá svíce citů dávných,
zhasla hvězda přání marných.

Praskla skla na růžových brýlích,
spadla opona iluzí milých,
máme ještě nějakou šanci,
než propadnem zlému tanci?

Znič svého pána!

28. prosince 2012 v 18:22 | Ariven
Zas další básnička, tentokrát žádná měsíc sušená, tentokrát je ještě skoro teplá, asi hodinu stará :) Opět má velice "optimistické" téma... Název za moc nestojí, ale nic lepšího mě nenapadlo, názvy mi moc nejdou.

Znič svého pána!
Pobodej svého pána na těle,
v popel spal jeho duši,
my jsme pomsty andělé,
křídla poskvrněná tuší.

Máš-li odvahu, přidej se k nám,
sraž svého vládce na kolena,
vyhledej v srdci temna chrám,
kde je každá neřest povolena.

Až tvůj pán mrtev padne,
památník z jeho kostí udělej,
neuposlechnout ať tě ani nenapadne,
jinak sám pomalu umírej.

Pokud splníš naše podmínky,
pak vítej v ráji temném,
mezi sebe, jako jiskru plamínky,
tě už navěky vezmem.

Hvězda

20. prosince 2012 v 18:35 | Ariven
Mei-riefel mě požádala, jestli bych jí nesložila básničku a jediným limitem bylo, "ať to není strašidelný". No, strašidelný to opravdu není... Jsem s básní docela spokojená, tak doufám, že se bude (nejen) Mei líbit :-)

Hvězda

Jak drobný leknín na hladině,
jak stříbro v zlatém moři,
jak zelený strom na planině,
jak jediná svíčka, která hoří.

Temná obloha, měsíc v novu,
jen osamělá hvězda svítí,
stále zas a znovu,
sestra nočního kvítí.

Tak drobná, tak krásná,
lampa pro motýly noci,
půlnoční princezna jasná,
čeká, až zhasnout bude moci.

Lilie

16. prosince 2012 v 18:55 | Ariven
Tak hezky to začíná, básnička o kytičce... Ale to bych nebyla já, abych na konec nehodila nějaké to umírání.

Lilie
Čistá, nevinná,
bílá lilie,
sama, studená,
led ji ukryje.

Zářivá se třpytí,
na zmrzlém jezeře,
slunce pálí, svítí,
květ se po led béře.

Stejně jako ona,
i tvé srdce chladne,
do roka a do dna,
tělo pod zem padne.

Ztracená píseň

6. prosince 2012 v 21:44 | Ariven
Taková hubeňoučká básnička...

Ztracená píseň

Chápu tíseň,
chápu strach,
končí píseň,
sedá prach.

Čas píseň vzal,
někde schoval,
tóny svázal,
nedochoval.

Píseň hledám,
nenacházím,
duši nedám,
neodcházím.

Nic netuše
jsem vstoupila,
cenu duše
zaplatila.

Bez písně pryč
cesty není,
řvi si a křič
do setmění.

Návštěva smrti

12. listopadu 2012 v 20:17 | Ariven
Kdysi jsem nosívala černou linku kolem očí a jednou jsem si ji před odlíčením rozmázla přes celý obličej a tak vznikl začátek básně. Jinak myslím, že tady už se moje básnění začalo dostávat na jakousi trochu slušnou úroveň...
(popis přidán 21.6.2015)

Návštěva smrti

Ta bledá tvář
a linka rozmazána,
hoř, svíčko, zař,
ať mrtvé je moc odebrána.

Dlouhý, černý vlas
a oči bílé, prázdné,
zastřený hlas,
dech mi v krku vázne.

Vzpomínka krátká,
když její ruce škrtí,
lávka je vratká,
padám ke smrti.

Poslední píseň,
na vlnách Styxské řeky,
zoufalá tíseň,
mění ji v skřeky.

Osamělá

6. listopadu 2012 v 20:37 | Ariven
Víte, já na základce nebyla moc populární osoba. Ne, že by mě někdo šikanoval nebo podobné ošklivé věci, jenom mě zkrátka většina lidí ignorovala. A tak jsem se z toho jednou potřebovala vypsat...
(popis přidán 21.6.2015)

Osamělá
Tvář má skrytá ve stínu,
se kterým brzy splynu,
dívka v davu neviditelná,
tichá, neoslovitelná.

Potkat tak jen jednu dobrou duši,
která mé jméno aspoň tuší,
co mi pohled opětuje,
k hovoru se obětuje.

I já mám slzy, i já mám srdce,
nejsem bez citů přece,
neublíží ti slov pár
a pro mě to bude dar.

Křídla

25. září 2012 v 20:08 | Ariven

Když si tuhle báseň čtu po dlouhé době znovu, připadá mi, že má něco do sebe. Nemyslím tím, že by byla kdovíjak úžasná a všichni byste měli padnout na zadek, ale zkrátka mi připadá, že tu je něco... Nebo jenom nevím, co napsat do popisu, tak jsem si to vsugerovala. Posuďte sami.
(popis přidán 21.6.2015)

Křídla

Říkal jsi, že kdybys křídla měl,
někam daleko bys odletěl,
z chladného severu až na slunný jih,
tam, kde nikdy neviděli sníh.

Říkal jsi také, že by ses vrátil,
nerad bys totiž lásku svou ztratil,
vždy utrhl bys někde růži bílou
a pak se vrátil za svou milou.

V slzách teď stojí tvá krásná Mišel,
stále se modlí, abys k ní přišel,
neví, že za širým mořem tvůj hrob leží,
křídla máš a z nebe se vrátíš stěží.

Temná noc

21. května 2012 v 19:48 | Ariven
Tak tohle je moje první "pořádná" báseň... Pamatuji si, jak jsem z ní byla nadšená, teď mi připadá spíš slabší, ale přesto jsem se rozhodla, že ji zde nechám. Přece jenom, kdybych nenapsala ji, nejspíš bych nenapsala ani ty další...
(popis upraven 21.6.2015)


Temná noc

Temnota tě obklopuje,
tmavým rouchem zahaluje,
zvony na kostele zvoní
a čerstvá krev poblíž voní

Nad tichým lesem letí
havran, černý posel smrti.

Anděl se zlomeným křídlem padá,
bílý květ v zahradách uvadá,
zlo je pokušením pro duši,
člověk zapomíná, co se sluší.

"Nemá cenu vzdorovat,
nemusíš dál bojovat,"
šeptá tichý, svůdný hlásek,
slibuje, že neskřiví ti ani vlásek.

Přichází den se sluneční lucernou,
rozhání do stínů noc černou.
Ke svým bohům se pomodli,
že zachránit tě se rozhodli.

 
 

Reklama