Básně

Zapomenuti

25. února 2014 v 22:00 | Ariven
Ehehe... Předstírejme, že tento blog normálně funguje, přibývá víc článků, než 3 měsíčně a nikomu už asi měsíc nedlužím lay.
A teď k věci. Máme tu... básničku! Původně měla o sloku víc, ale myslím, že lepší kratší básnička, se kterou jsem plně spokojená, než aby to bylo delší, ale jedna sloka byla slabší.

Zapomenuti

Kdysi v malé zemi žili,
i když nejdříve opomíjeni byli,
bojovali statečně za své cíle,
konečně nadešla jejich chvíle.

Jasně zářili, hrdě stáli,
hvězdy jim nakloněny se zdály,
slavní a všemi uznávaní,
ale nic nemá věčného trvání.

Svět temnota zachvátila,
poslední hvězda se odvrátila,
oni na špatné straně byli,
a jiní je potom odsoudili.

Vinu za strašný čin jim dali,
jejich zemi si rozebrali,
a pak, snad z nich měli strach,
na vzpomínky padl prach.


Noční můra

30. ledna 2014 v 19:18 | Ariven
Alle tanzten mit dem Tod - doch niemand wie Elisabeth!
To jenom aby bylo jasno, odkud se mi v hlavě vzal ten tanec se smrtí. (Je to z německého muzikálu Elisabeth, na youtube se dá sehnat s angl. titulky.)
Tak tedy... báseň napsaná někdy ve dvě ráno z náhlého popudu "nechce se mi spát, tak zkusím složit nějakou básničku, no", docela se mi líbí, hlavně první a poslední sloka.


Noční můra

Bojíš se, když tma rozpíná svá křídla,
máš strach, co ve stínech se skrývá?
A strašné noční můry, běsy,
monstra pod postelí, také tě děsí?

Říkáš, že je to vše jen v mysli tvojí,
když přízrak v rohu pokoje stojí?
Copak necítíš, jak smrt ti za krk dýchá,
nemilosrdně chladná, tichá?

Třikrát je to noční můra pouhá,
čtvrtou noc zachvátí nestvůry touha,
teď schováváš se pod peřinou,
nemáš totiž možnost jinou.

Něco peřinu k zemi stahuje,
smrt rukou svou natahuje,
když k tanci tě vyzívá,
tvá šance je mizivá.

Neznaje kroky, tančíš tanec poslední,
pak náhle za oknem se rozední,
zvonění budíku k uším ti letí,
tahle noc byla teprve třetí...

Pod maskou zla

9. listopadu 2013 v 22:30 | Ariven
Dámy a pánové, přistupte blíže! Celý měsíc Ariven s Blackeli (více či méně) pečlivě pracovaly na tomto díle a teď konečně přichází... Pod maskou zla!
Je to báseň. Je to dlouhá báseň, která pravděpodobně bude mít několik dílů. Psáno ich formou, vždy jeden verš z pohledu muže (této role se zhostila Blackeli), pak jeden z pohledu dámy (což psala Ariven, tedy já) a takhle se to pořád střídá. Postavy zatím nemají jména a neví se, jestli někdy budou mít. Nicméně na tom nezáleží.
A teď se koukejte pohodlně usadit a užijte si příběh, který vám přinášíme...

Oběť a vrah

19. srpna 2013 v 21:47 | Ariven
Původně jsem měla napsanou jenom vrahovu část, ale pak mě nějak napadlo udělat z toho rozhovor. Vrahova část by tedy mohla stát i sama o sobě, zatímco jeho oběť by sama nedávala tak úplně smysl....

Oběť a vrah
Co to náhle- Co to hledáš?
Ah, nůž? Proč mi ho k hrdlu zvedáš?
Snad jsem se proti tobě něčím provinila?
Jen řekni, co udělat, abych to odčinila?

Nač ty slzy, nač ten pláč?
Proč na důvod mě se ptáš?
Snad nežádáš slitování?
Nechápeš "sbohem", má paní?

Chápu, rozumím, uvěřit nezvládám,
proto ty otázky pokládám.
Skloň prosím svou zbraň k zemi,
co tě ke zlu vede, pověz mi.

Nerozumíš, proč to dělám?
I já důvod marně hledám...
Ale vážně, první vyvolenou nejsi,
v nebi ptej se Anny nebo třeba Daisy.

Anna? Snad ne má sestřenka ztracená?
Tak ona byla... tebou zavražděná?
A ta tvá tvář! Lítost necítíš?!
To i mne dnes prostě usmrtíš?

Budu si to vyčítat a v noci se budit,
vím, že mě Bůh musel dávno odsoudit,
ale nemůžu si pomoc, nelze přestat,
a pochybuju o šanci za mříže mě dostat.

Měli by tě chytit a hlavu ti stít!
Ano, kdybych přežila, to budu za Annu chtít!
Já tě milovala... Tohle snad ani nejsi ty!
Tohle kruté monstrum, které nezná city...

Myslíš, že jsem jen vrah bez srdce?
Pravda, nemůžu si hrát na světce,
ale až tě půjdu do řeky pochovat,
budu toho vážně litovat.

Tak opravdu zemřu, nemám naději...
Být to tak cizí rukou raději!
Ani nechci vědět, jak často krev prolíváš!
Co- Co se najednou tak díváš?

Krev! Vidím ji proudit žilami pod kůží!
Pohlédni naposledy do očí mně, zlému muži!
Ach, omlouvám se, neměl jsem tě sem zvát,
ale je pozdě... už musíš jen navěky spát.

Konec

24. července 2013 v 14:55 | Ariven
To jsem jednou chtěla psát a nějak ke mně nepřicházela slova a tak vznikl začátek této básně. Trochu upravená verze se pak dostala na jednu výstavu věnovanou 1. světové válce, kterou dělala v městském muzeu naše škole ke stoletému výročí.
(popis přidán 21.6.2015)

Konec
Slova prokletá,
jména ztracená,
vytržená stránka,
krví zbrocená.

Zničené mocnosti,
zapomenuté časy,
rozpadlé kosti,
umlčené hlasy.

Sežraný je rzí,
meč, co ostrý býval,
krváceli nevinní,
déšť potom krev smýval.

Rozemleto na prach,
nezbylo nic z krásných zámků,
z říše se stal hřbitov,
místo věčného spánku.

Krvavý kult

3. července 2013 v 14:14 | Ariven
Pamatuji si, jak jsem tohle napsala v noci na balkoně jednoho tureckého hotelu... Nevím, kde člověk vezme nápady na takové věci během dovolené u moře, ale prostě... Ariven logic.

Krvavý kult

Bez duše a bez tváře,
klečíme u oltáře,
našeho kultu temnoty,
jsme otroky prázdnoty.

Kněz krev pije, i ji káže,
pravidly nás všechny sváže,
jsme tu a není cesty zpět,
nikdy víc neuvidíme širý svět.

V klášteře jsme na věčnost,
v sektě naše budoucnost,
ovce, co se daly zlákat,
teď můžeme už jen plakat.

Jednou dceru vezmou a uvězní,
svážou, spoutají, bezcitně zprzní,
pak znovu na oltáři, než ji obětují,
zbláznění ďáblem, nikdy nelitují.

Každý vidí, všichni mlčí,
kolem oltáře divoce se točí,
ve strachu, že to oni budou,
že třeba je příště obětujou.

S každým ránem, není jistý večer,
úleva, když někdo jiný ječel,
křikem, který ti další den života dá,
i když se to jen jako život zdá.

Zatracen

13. května 2013 v 21:49 | Ariven

Původně se báseň jmenovala Christina, ale nakonec jsem se rozhodla jméno, které bylo původně v poslední sloce, vymazat a připadá mi, že bez něj to zní líp. A logicky, když se jméno nevyskytuje v básni, nedával název smysl... Tak tedy Zatracen. Název nic moc, ale tak, hodí se k tomu a mě nikdy pojmenovávání básní a příběhů a takových věcí moc nešlo.
(popis přidán 21.6.2015)
Zatracen
Nech si svá falešná vyznání,
i prosby, co bys rád,
neslyšíš? Umíráček tiše vyzvání,
nezkoušej se stíny si hrát.

Už vzdáváš se tváře,
pod maskou pravdu ukrýváš,
že z duše zmizela záře,
a ty i tu duši pozbýváš.

Teď prosíš, ať tě neopouštím,
žádáš mě o svou záchranu,
já sice téměř vše odpouštím,
ale ty jsi šel příliš přes hranu.

Myslíš si, že tu jsem, kdy jen se ti hodí?
Zapomeň a radši pamatuj si,
že nenávist je nenávist plodí,
jsi sám a Smrt šeptá: "Můj jsi."

Nehodlám tě, chlapče, zachránit,
ne prostě odmítnutí značí,
nezbývá ti, než sám sebe bránit,
kolik jen tvé právé síly stačí.

"Nenechávej mě tu!"
Křičíš šíleně dlouho do noci.
"Mlč a řekni sbohem světu,"
přeruší tě, když padneš Smrti do moci.

Poslední cesta

5. května 2013 v 17:48 | Ariven
To kdysi byla jedna soutěž... A já ji vyhrála! Možná to souvisí s tím, že jsem byla jediný učastník. Nicméně myslím, že takhle báseň by mohla poměrně slušně obstát i s nějakou tou konkurencí, i když to samozřejmě záleží na úrovni teoretické konkurence.
(popis přidán 21.6.2015)

Poslední cesta
Vysyp mi cestu kostmi místo štěrku,
a vodu ve škarpě nahraď krví,
zamávej mi, když odejdu napořád,
protože co mě čeká, kdo ví?

Nepopírám to, že se bojím,
ale co nadělám? Teď už nic,
pozděl litovat, pozdě slzy ronit,
měl jsem hodně, ale chtěl jsem víc.

Luna mi svítí na cestu lemovanou stromy,
stromy z kostí, co jsou doběla obroušené,
toť konec můj, já ďáblu se upsal,
teď on sbírá střípky mé duše roztříštěné.

Ruku mi podala postava v plášti,
s klidem v srdci nechávám se vést,
přišli jsme k bráně a ona zaklepala,
chvíli nic, pak ozval se skřípot, začíná můj trest.

Květ

20. dubna 2013 v 20:23 | Ariven
Kdysi dávno nám blog.cz zadal Téma týdne "Květ". A tak jsem básnila. A básnila jsem tak nějak jinak, než básním většinou. A asi to úplně nevyšlo.
Nicméně, řekla jsem si, že básně mazat nebudu, takže zůstává tady.
(popis přidán 21.6.2015)
Květ

Květina odhozená,
zvadlé lístky pokroucené,
slouží jako obraz duše jedné,
duše dívky v rohu zhroucené,
s úsměvem na masce průhledné.

Můžu tě milovat,
milovat dokud neskončí svět,
ale k ničemu to dávno není,
tvoje city zvadly jako ten květ,
jako nebe po setmění.

Stále zas a znovu,
bílý květ slzami zalévám,
mé myšlenky tobě patří,
na vlnách citů se kolébám,
kdy zas tě mé oči spatří?

Klidně se směj,
když uvidíš slzy věnované tobě,
neumím zkrotit rozumem lásku,
přesto, že po milované osobě,
mám jen tuhle květinovou krásku...

Máj (zveršovaný děj)

12. dubna 2013 v 23:52 | Ariven
Kdysi o hodině slohu po nás chtěl učitel buď napsat pokračování Máje nebo zrýmované shrnutí děje. Vybrala jsem si tenkrát to druhé a zde je výsledek.
(popis přidán 21.6.2015)

Za to, že zabil otce svého,
on sťat byl druhého dne májového,
u vody Jarmila sedí,
vstříc malé loďce hledí...

Hle, ten, co bude zítra katem připlouvá,
"jen tvá vina to", k dívce promlouvá.

Jarmila pláče, slzy roní,
Vilém v šatlavě přemýšlí o ní,
zatímco nad popravištěm duchů sněm,
těší se, až Vilém bude v něm.

Za rozednění kat byl připraven,
Vilém před davem městským popraven,
za to, že zabil otce svého,
on sťat byl druhého dne májového.
 
 

Reklama