Ledová princezna - 10. kapitola

19. ledna 2016 v 0:55 | Ariven |  Ledová princezna
Po měsící tu máme konečně další kapitolu. Tentokrát už dvojciferné číslo! Na tuhle kapitolu jsem se hodně těšila a jsem docela zvědavá, co mi na to řeknete. (Teda, to jsem vždycky, ale tentokrát víc.) V minulé kapitole jsem malinko něco naznačovala, ale stejně... myslím, že tohle je skoro stejně nečekané, jako španělská inkvizice.
No, tak si užijte čtení a jak říkám, jsem zvadavá na vaše názory!



Probral se v temné místnosti, osvětlené jen zamřížovaným obdélníkem světla vysoko na zdi. Další mříže ho dělily od prostoru, který se ztrácel ve tmě.
"Kurva. Tak nakonec přece," zavrčel Tilraen. "Zatracená Lexian!"
K jeho překvapení se však nedaleko ozval hlas jmenované: "Ano?"
Ve stínu u mříží skutečně stála Lexian a o kus dál se o zeď opíral Arath.
"Tak počkat. Jestli seš tady, co se vlastně stalo?"
Černovláska se k němu otočila. "Nějak jsme skončili ve vězení. A já za to nemůžu."
"Jasně. Skvělý. Nejdřív to jezero a teď tohle," bručel Tilraen. "A kde je vůbec Malara?"
"Nevím. Možná ji někde vyslýchají nebo tak něco?"
"Chtěla jít do Engilu," ozval se Arath. "Trvala na tom hostinci a chovala se divně. Moc se mi tomu nechce věřit, ale nemyslím, že se teď má nějak špatně."
Na pár okamžiků zavládlo ticho.
"Počkej! Myslíš jako, že nás sem dostala ona?" ujišťoval se Tilraen, že pochopil správně. "Malara je... no, Malara, ale tohle je moc i na ni!"
"Navíc proč?" přidala se Lexian. "A hlavně jak?"
Arath pokrčil rameny. "Nejdřív by to chtělo zjistit, jak se můžeme dostat pryč, pak můžeme řešit takové věci."
Najednou se chodbou ozvaly vzdálené kroky několika lidí v těžkých botách. Zajatci doufali, že s sebou přináší přinejmenším vysvětlení.
Za chvíli se objevilo světlo pochodní a na protější zdi se objevila pětice stínů. Vzápětí na druhé straně mříží stanula Malara v doprovodu čtyř engilských vojáků. Žena vypadala, že se už stihla nejen vykoupat, ale i trochu prospat. Cestovní oděv vyměnila za jednoduché šaty z kvalitní tmavě zelené látky a dlouhé vlasy měla vyčesané do elegantního drdolu. Účes zdobila jemná stříbrná čelenka.
"Nechte nás o samotě," pravila směrem ke svému doprovodu.
"Ale paní!" namítl jeden z vojáků.
"To je v pořádku. Nemohou mi nic udělat. A ani nemám v úmyslu pustit je na svobodu, pokud máte na mysli tohle."
"Jak si přejete, má paní."
Jen co muži odešli, jako by Malara odhodila nějakou masku. Náhle vypadala, jako by se o něco zmenšila, ve tváři lítost a náznak nejistoty.
"Je mi to tak líto," zašeptala a přistoupila blíže k mřížím. "Když jsem to tenkrát vymyslela, nemělo to vůbec dopadnout takhle. Ale pak mě král - váš král - vybral pro tuhle výpravu a já věděla, že lepší příležitost už mít nemusím." Hlas se jí zlomil a sklonila pohled k zemi, jako by se nikomu z nich nedokázala podívat do očí.
Lexian ji takhle vůbec nepoznávala a skoro ji, navzdory všemu, litovala.
Zato na Aratha očividně nezapůsobila. "Příležitost k čemu?"
"Ublížit Ergaratu. Zasadit ránu, ze které se jen tak nevzpamatuje." Najednou byla její slova tvrdá a plná jedu, ale to se vzápětí zase změnilo, když tiše dodala: "Ale mělo se to stát úplně jinak."
Vězení se naplnilo tichem. To, co Malara právě řekla, otřáslo vším, co o ní do teď věděli, nebo si aspoň mysleli, že ví. Protivná válečnice, věrně sloužící ergaratskému králi? Evidentně ne.
"Ty...! Co seš vlastně opravdu zač?"
Malara věnovala Tilraenovi smutný pohled a chvíli zaváhala, než odpověděla. "Jsem Malara z Engilu, neteř místního pána."
"Cože? Tohle ne, to nemůžeš. To sis vymyslela, tohle prostě ne!" Tilraen stál těsně u mříží a tiskl příčky v rukou, jako by se je snažil rozdrtit. "Do prdele! Kolik takových jako ty se ještě nějak vesralo do našeho vojska?"
Rudovlasá žena ucouvla, s pohledem přikovaným ke špinavé podlaze. "Nech mě to vysvětlit, prosím. Nežádám odpuštění, jenom-"
"Tak kolik?"
"Prosím, nech-"
"Kurva, kolik?!"
"Nikdo!" vykřikla konečně Malara zoufale.
"A to ti mám jako věřit?! No tak, jen povídej, my už s tím stejně nemůžeme nic udělat! Ty prolhaná, falešná-"
"Hej," přerušil ho rázně Arath a položil mu ruku na rameno.
"Zákeřná-"
"Hej! Uklidni se. Pusť ty mříže. Pusť ty mříže!"
Tilraen pomalu poslechl a uvolnil sevření příček, ale jeho tvář neopustila zuřivá grimasa. Arath se ho s pomocí Lexian pokusil odtáhnout od mříží, ale on se jim hrubě vysmekl.
"Vždyť vidíte, co ta mrcha udělala! To vás to vůbec nesere, nebo co?!" vyjel.
Lexian od něj polekaně ustoupila, ale Arath se nevzdal a pevně ho popadl za ramena.
"Uklidni se a drž hubu. Prostě si sedni a buď v klidu. Sedni si!"
Tilraen se nakonec podvolil, dřepl si na zem a upřel zlý pohled na Malaru. Arath se s povzdechem posadil vedle něj, připravený zakročit, kdyby došlo k dalšímu výbuchu.
Lexian, která nyní stála u mříží sama, se nejistě otočila k mužům za sebou a pak tiše vybídla Malaru, která celou scénu sledovala mlčky s lítostí v očích: "No tak mluv."
"Už je to přes deset let," pravila roztřeseným hlasem a zadívala se kamsi do dálky. "Bylo mi tenkrát jenom třináct, byla jsem skoro děcko, když přišli vaši vojáci. Přišli dobýt Engil. Zabili... zabili mého otce a bratra!" vykřikla. "Otce a bratra... A taky oba moje bratrance a spoustu dalších lidí. Ubránili jsme se, ale umřela strašná spousta lidí."
Lexian si poplašeně uvědomila, jak moc to připomíná její vlastní příběh. Ohlédla se na své společníky, ale ty se nezdáli příliš pohnutí. Tilraen ve svém vzteku vyprávění nejspíš ani moc nevnímal a Arath měl opět typický dokonale nečitelný výraz. Žena se zhluboka nadechla a pokusila se potlačit soucit.
To už ale Malara pokračovala. "Chtěla jsem se pomstít. Čtyři roky jsem neděla nic jiného, než se cvičila v boji a studovala rozdíly mezi našimi a ergaratskými zvyky. Ke strýcově nelibosti jsem se taky zbavila chování a mluvy mladé šlechtičny. No a pak jsem vyrazila. Tvrdila jsem, že jsem z Nyevu a potřebuju peníze a nechala se v En-Irinu naverbovat do armády."
"A oni tě vzali. Ti kokoti prostě jen tak vzali do armády neteř engilskýho pána!" ozval se opět Tilraen.
"Nemohli to vědět," odpověděla Malara.
"Ale no tak. Nemohla je oklamat malá holka!"
"Nebyla jsem zas tak malá. A roky jsem se na to připravovala," ohradila se rudovláska a zněla v tu chvíli téměř dotčeně. "Ale celou tu pomstu, zradu, jsem si představovala úplně jinak. Chtěla jsem, jestli nebo spíš až začne válka, předat Daeronu nějaké životně důležité informace nebo naopak podat falešné zprávy králi Ergaratu nebo zkrátka udělat něco, co se dotkne celé země a ne zavřít do vězení tři konkrétní lidi, kteří mi vlastně nic neudělali. Ale tohle byla příležitost, že jsem prostě nemohla..."
"Kdybys udělala něco, co se dotkne celé země, ublížilo by to více lidem, kteří ti nic neudělali," podotkla Lexian.
"Ale bylo by to jiné!" odsekla Malara. "Byla by to spousta neznámých lidí a ne někdo, s kým jsem trávila čas, cestovala a bojovala bok po boku! Víš vůbec, proč jsem na tebe byla celou dobu taková? Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že tě nenávidím, aby tohle nebylo aspoň s tebou těžké!"
Druhá žena na ni zaraženě hleděla. "Mám to brát jako omluvu?" zeptala se nakonec nejistě.
"Jo... asi jo," odpověděla Malara.
"Tohle vám připadá jako chvíle na dojemné omluvy? Vážně?!" přerušil je Tilraen. "Teda pokud nás teď ze vší té lítosti nehodláš nechat jít. Jestli jo, můžeme se pro mě za mě všichni všem omlouvat třeba do konce světa."
Malara se opět zahleděla na zem. "To nemůžu. Po tom všem, nemůžu."
"No jasně. Hele, radši odsud vypadni. Tohle bude dostatečně v prdeli i bez tvých keců a lítosti," řekl jí Tilraen chladně.
"Dobře," přikývla. "Chápu, že mě teď nechceš vidět. Ale opravdu lituju, že to muselo dopadnout zrovna takhle..."
"Prostě už jdi do prdele!" zařval Tilraen a kdyby mu Arath nesvíral rameno, opět by vyrazil k mřížím.
"Má pravdu," přikývl druhý muž. "Vypadni odsud."
Když na ni i Lexian krátce a ostře kývla, sklonila rudovlasá žena hlavu. "Sakra, fakt jsem nechtěla, aby to skončilo takhle," zašeptala a zmizela v temné chodbě.

***


Tohle, jen o něco stručněji, vypovědělo asi osmileté hubené děvče muži, který seděl na strohé dřevěné lavičce v blízkosti cvičiště.
"Výborně, Tyro," odpověděl muž, prohrábl si tmavé vlasy, ve kterých se začínaly objevovat první šedé prameny a když pohlédl na dívčiny otrhané šaty, zalovil v kapse, vytáhl pár stříbrných mincí a nasypal je Tyře do malých, špinavých dlaní.
Děvčeti se rozzářily oči. "Děkuju vám, pane Siefe!"
Usmál se a pohladil ji po kudrnaté hlavě. "Měla bys jít," poradil jí. "A dej si pozor, ať tě nikdo nevidí."
Tyra přikývla, zkontrolovala si kapsu, a když zjistila, že nějakým zázrakem ještě není děravá, uložila si do ní peníze od Siefa. "Když budete zas něco potřebovat, jen řekněte!"
"Ne," zavrtěl hlavou a krátce, tiše se zasmál. "Plánuji opustit Engil a nevím, jestli se vůbec vrátím." Podal dívce ještě několik mincí. "Děkuji ti za všechno, Tyro. Hodně štěstí a sbohem. Až budeš někdy zas potřebovat peníze, možná své služby zkus nenápadně nabídnout hraběnce Yleně," mrkl na ni.
Tyra peníze nadšeně uschovala do kapsy. "Sbohem, pane Siefe!" rozloučila se a rozeběhla se pryč. Nezdálo se, že by ji odchod jejího patrona nějak trápil. Třeba si vzpomene, až jít bude kručet v břiše a hraběnka Ylena nebude mít zájem.
Muž se opřel zády o opěradlo lavičky a zahleděl se před sebe. Tak jako se to stávalo na tomto místě skoro vždy, mu před očima vyběhla vzpomínka.


Bylo teprve krátce po rozednění, ale od cvičiště se již ozývalo řinčení zbraní. Tmavovlasý muž v lehké zbroji sledoval svou mladičkou paní a svěřenkyni; čtrnáctiletá dívka ztěžka oddechovala, už sotva udržela meč. Zbroj, kterou měla na sobě, byla zbytečně těžká, ale to byl jeden z důvodů, proč v ní cvičila.
"Odpočiňte si, paní Malaro," doporučil jí muž.
Dívka odpověděla upuštěním meče. Sklonila se, zapřela si dlaně o kolena a cop z rudých vlasů jí přepadl přes rameno dopředu.
"Neskutečně rychle se lepšíte," pochválil ji muž. "Co se k vašemu talentu připojilo tohle odhodlání, jste neskutečná."
"Nelži mi, Siefe," dostala ze sebe zadýchaně Malara. "Ještě mám před sebou dlouhou cestu, než se budu moct vydat do Ergaratu, že ano?"
Zavrtěl hlavou. "Ne tak dlouhou, jak si myslíte, paní. Každým dnem mne překvapujete." Možná trochu přeháněl, ale nelhal.
Rudovláska si otřela zpocené čelo. "Dobře. Čím dřív bude připravená, tím lépe." A po několika sípavých nadechnutích dodala: "Můžeme pokračovat."
"Ne," zamítl to Sief. "Musíte cvičit, ale ničemu nepomůže, když budete dřít do omdlení. Běžte si na chvíli odpočinout, paní Malaro."
Dívčin dech se už trochu zklidnil. "Ale-!"
"Pokud si to budete přát, můžeme pokračovat odpoledne," navrhl. "Teď si ale odpočiňte, prosím."
"No, dobrá," rezignovala. Byla netrpělivá, ale věděla, že má Sief pravdu. "Tak tedy odpoledne."


Krátce se zasmál, ale nebylo v tom ani stopy po veselí. S Malařinou výpravou nikdy nesouhlasil, ale nebyl v pozici, aby s tím mohl něco dělat. A také rozuměl tomu, co dívku k jejímu rozhodnutí vedlo. Rozuměl tomu lépe, než většina jiných.
Přemýšlel, jak se asi změnila. Co s ní udělalo tolik let, kdy předstírala, že stojí na straně nepřítele? Mohli jí engilští po tom všem ještě věřit?
Kdysi dávno to bývalo veselé děvče plné života, paprsek slunce v lidské podobě. Tolik podobná... Z Engilu odcházela jako vážná a odhodlaná mladá žena, slíbila věrnost svému rodu a zemi a přísahala pomstu Ergaratu a ničeho se nebála. Sief nevěděl, co podle Tyřiny zprávy čekat od Malary, která se vrátila.
Vstal, zahleděl se k hradu a představoval si, že vidí malé zamřížované obdélníky oken vězení.
Tak jako kdysi Malara čekala, až bude pro svou pomstu dost stará a schopná, on čekal ještě mnohem déle, až se mu naskytne příležitost.
"Tohle? Vážně?" zeptal se polohlasem sám sebe.
A co jiného? odpověděl mu hlas v hlavě. Na co jiného chceš čekat?
Sevřel ruku v pěst, až pod kůží zasvítily bílé klouby. Lepší příležitosti se nedočká a možná je znamením, že mu ji ze všech lidí na světě dala právě Malara, dcera té, za kterou se mstil.
Bylo to téměř pětadvacet let, co nešťastnou náhodou, která jistě nikterak nesouvisela s jejím, téměř každou noc namol opilým, manželem, zemřela a pětadvacet let bylo příliš mnoho, než aby mohl čekat třeba jen o den déle.

Vyrazil k hradu. Jak řekl Tyře, opouští město a nejspíš už se nevrátí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Avannea Avannea | Web | 21. ledna 2016 v 17:43 | Reagovat

Ahoj! Abych pravdu řekla tak mi Malařino chování přišlo v předešlém díle k ní neobvyklé a tak nějak jsem něco tušila, ale tohle jsem opravdu nečekala! Jsem hodně zvědavá co nakonec Malara udělá a jak si s tím celá skupinka poradí ;) Jinak jako vždycky moc hezky napsané a těším se na další díl!!
Avann :-D

2 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 23. ledna 2016 v 22:13 | Reagovat

Páni, když se Tilraen naštve, je z něj úplně jiný člověk (stejně jako z Malary, když se snaží vylíčit svou lítost druhým). Líbí se mi ta změna. Není si v tu chvíli ani trochu podobný, je to příjemná změna, jelikož mám pocit, že se v průběhu příběhu tolik neozývá.
Vítám novou postavu Siefa. Vítaná je i vzpomínka na Malaru, díky níž je nám její postava o něco bližší i po tom, co udělala svým přátelům. Ještě jednou (protože už jsem kdysi určitě chválila) ti musím pochválit, jak zachováváš charakter postav, že i kdyby nebylo napsáno, kdo mluví, věděli bychom.
Těším se na další část a měj se krásně <3

3 FelixY FelixY | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 12:57 | Reagovat

Čekám na nový zajímavý článek na svém blogu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.