Ledová princezna - 9. kapitola

15. prosince 2015 v 20:57 | Ariven |  Ledová princezna
A je to zase tady... Další kapitola Ledové princezny! Jestli si ještě vzpomínáte, minule jsme to zakončili pořádným cliffhangerem. Po téměř dvou měsících se konečně dozvíme, jak celá ta záležitost s jezerem dopadla. A co myslíte, dopřeju postavám chvilí klidu nebo půjdou rovnou z deště pod okap?
Snad jste na příběh po takové době nezapomněli a přeji příjemné počtení :)

PS. Sice už jsem ho zmiňovala v minulém článku, ale hej, playlist!



V první chvíli si Lexian myslela, že zemřela.
Bolest v unavených svalech a plíce zoufale lapající po vzduchu ji vzápětí přesvědčily o opaku. Nebyla si úplně jistá, co se stalo; před okamžikem klesala do hlubin jezera a pak znenadání všechno zmizelo a ona skončila na zádech uprostřed pole.
Stále ještě popadajíc dech se zvedla do sedu a rozhlédla se kolem. Poblíž se její společníci pomalu sbírali ze země, tvářící se stejně zmateně, jako byla ona.
Po jezeru nebylo ani památky a Lexian si uvědomila, že má suché šaty. Přes únavu se přinutila vstát, jen aby po pár krocích klesla zpátky na zem vedle Aratha, kde se shromáždili i ostatní.
"Co se to teď do prdele stalo?" ptal se Tilraen.
Lexian pokrčila rameny. "Přežili jsme. Ale co vlastně jsme to přežili?"
"Spoustu hnusný magie," odvětila Malara. "A neboj se, nehodlám tě z toho obviňovat."
Černovlasá žena na ni vděčně kývla. Souboj s menší armádou mrtvol, topení se v neexistující vodě... byl to dost náročný den i bez jejich obvyklé hádky.
"Přišli jsme o koně," oznámil Arath. "A i kdyby to jejich zmizení bylo jenom součást celý tý... hnusný magie, teď můžou být kdekoliv."
"Škoda. Sakra, byli to dobrý koně. Měl jsem Euri tolik let! Bude mi chybět," postěžoval si Tilraen. "No, co nadělám. Tak co teď?"
"Dneska už nikam nejdu," prohlásila Malara. "A stejně bude za chvíli večer. Ráno zjistíme, kde vlastně jsme a pak pokračujeme k Engilu, ne?"
Proti tomu nikdo nic nenamítal.

***

Mezi těžkými závěsy prosvitl stříbřitý paprsek měsíce a dopadl na drobnou postavu zkroucenou na zemi. Ta sebou škubla a ozvalo se tiché zapraskání, jak se lámala zaschlá krev, která jí z části přilepila šaty a vlasy k podlaze. Pomalu se posadila, přitom si vytrhla několik vlasů, ale nezdálo se, že by si toho třeba jenom všimla.
Zvedla bledou ruku a zvědavě se na ni zadívala, zapohybovala s ní a pak se usmála. Chvíli bojovala se sukní přilepenou k podlaze, než vstala a přešla k zrcadlu.
Na okamžik zaváhala, nejistá, co má čekat, že uvidí, ale odhodlala se, mávnutím ruky vyčarovala trochu světla a zkoumavě se zahleděla na vlastní tvář.
V první chvíli ji trochu vyděsily oči, pokryté bílým závojem smrti, ale celkově dopadla lépe, než se obávala. Pleť teď měla úplně bílou a rty temně fialové, tělo jí pokrývaly jemné jizvy, památka na to, jak zemřela.
Měla štěstí a vzbudila se dřív, než se jí mohly začít dělat posmrtné skvrny.
Kouzlem si z obličeje a vlasů odstranila zaschlou krev.
Nezměnila se zas tak moc, ale stejně...
"Nemůžu tady zůstat," zašeptala.
Mohla použít magii, aby svůj nový vzhled zamaskovala a nepustit si nikoho dost blízko na to, aby poznal, že je studená a nedýchá, ale to bylo řešení jen na pár dnů, možná týdnů. Princezna má kolem sebe spousty služebnictva a zavírat se sama pod záminkou truchlení po matce nemohla věčně. A kdyby nic jiného, dřív nebo později by si lidé všimli, že nestárne.
Převlékla se do čistých šatů a několikery další nacpala do tašky. Počítala s tím, že jestli k tomuto dojde, bude muset odejít a dávno měla připravený plán.
"Jenom doufám, že tu věc v podzemí někdo dotáhne do konce, i když u toho nemůžu být," říkala si pro sebe, zatímco balila další věci. "Je to vážně hodně dobré. Jestli dojde na válku, budeme to potřebovat...
A škoda, že Ilysaia nepřišla později. Jeden jediný den a ta její výprava by selhala. Ale není konec. Zjistím, co přesně hledají, zastavím je a všechno dobře dopadne. Všechno bude dobré."
Snesla si všechny cestovní tašky doprostřed pokoje a na každou z nich prstem nakreslila svítící symboly, které učinily jejich obsah mnohem lehčím. Už už se chystala vyrazit na cestu, když si vzpomněla na poslední věc. Otevřela jeden ze šuplíků, kde měla uložené drobnosti, které občas používala při kouzlení a vytáhla dýku. Zdobené pouzdro a rukojeť s jemnými ornamenty, mezi kterými se vyjímal veliký rubín, prozrazovaly, že se nejedná o zbraň určenou k boji.
"Je opravdu pěkná. Byla by škoda ji tu nechat."
A s tím se princezna Saríja konečně vypravila na cestu.

***

Trvalo několik dní, než dorazili do Engilu. Před hradbami se zrovna konaly trhy a město i jeho okolí tak bylo ještě rušnější, než bývalo obvyklé. V davu lidí si čtyř nepříliš nápadných poutníků nikdo nevšímal a ti se tak mohli do města dostat bez otázek a lží.
Rozdělili se, aby si každý mohl sehnat, co potřeboval a zároveň aby se porozhlédli po nějakém hostinci, kde by mohli všichni strávit noc.
Lexian, která přišla o veškeré finance po té, co ji chytili při pokusu zavraždit ergaratského krále, se původně plánovala jen tak poflakovat po městě, ale nakonec s potupou přijala peníze, které jí nabídl Tilraen.
"Vážně děkuju. Jednou ti to vrátím."
"Ale prosimtě," odbyl ji, "jestli tohle přežijeme, dostaneme peněz, že nebudeme vědět, co s nima. A jestli nepřežijeme, na pár mincích stejnak nesejde."
Usmála se, ale znovu opakovala: "Vrátím ti to."
"Nic nevracej. Ber to jako dar příteli v nouzi a teď padej a koukej ty peníze utratit!" zasmál se a zmizel v uličkách.
"No dobře," řekla si Lexian už jen pro sebe a vydala se shánět kožené rukavice.
Po chvíli bloudění narazila na krámek, kde našla jedny vyhovující a cenově dostupné. Nebyly tak kvalitní, jako rukavice, které nosila doposud, ale ty už měly hodně za sebou a místy byly hodně prodřené. Když vyšla zpět na ulici, zahlédla v davu celkem vysokou ženu s rudými vlasy. Nebyla si úplně jistá, jestli je to Malara, ale rozhodla se ji chvíli sledovat.
Tohle je šílený, povzdechla si sama nad sebou. Ale do domluvené srazu neměla co dělat a byla zvědavá na Malařino chování, když se zrovna neměla s kým dohadovat.
Následovala ji na náměstí, kde se žena zastavila a rozhlížela se kolem, jako by něco hledala. Lexian rychle zaplula ke zdi, kdyby Malara snad vycítila, že je sledována. Ale ta nakonec vyrazila ke strážnému v petrolejově modrém plášti.
Prohodila s mužem pár slov a pak mu podala jakýsi dokument. Rychle jej rozložil a čím déle četl, tím se zdál překvapenější. Nakonec papír znovu složil a ponechal si ho. Ještě chvíli s Malarou rozmlouval, než se vydal pryč. Rudovláska za ním chvíli hleděla, než se s nejistým výrazem ve tváří posadila na nedalekou lavičku.
Lexian usoudila, že viděla dost a rozhodla se zmizet.
Co to bylo? Nějaký úplatek nebo nelegální zboží? uvažovala, zatímco pomalu mířila na místo, kde se měla sejít se svými společníky. Bylo ještě trochu brzo, ale nebylo nemožné, že cestou zabloudí.
Nebo ten chlap byl ergaratský špeh! Kdoví, kolik jich tu všude kolem je... Kolik z nich mě mohlo roky sledovat ve Fayelii... Otřásla se. Ne, o takových věcech nebudu přemýšlet! Co je mi potom, co má Malara se zdejšími vojáky? Nic jsem neviděla, nic nevím, nic jsem neviděla, nic-
"Už jsi tady?" zeptal se jí Arath, když dorazila na místo setkání.
"No jo. Čekala jsem, že tu budu první."
"Málem. Sotva jsem přišel."
"Á, skoro jsem vyhrála," naoko zklamaně si povzdechla.
Arath se vítězně usmál. "Skoro."
"Pořád jsem v první polovině, to je taky dobré."
"Gratuluju."
Přikývla a po chvíli ticha se zeptala: "Nenarazil jsi náhodou na nějaký použitelný hostinec?"
"Ne. Všechno bylo buď moc špatné nebo naopak moc dobré. Za nedobré ceny."
"Nápodobně. Engilští jdou rádi do extrémů. Jedna příbuzná místního pána pobývala na dvoře ve Fayelii. V jednom kuse vyprávěla o tom, jak by všichni měli žít v míru a takové věci a pak občas dostala nějaký záchvat a div nezačala plánovat válečnou výpravu k vám. Před pár rokama jste tady udělali docela nepěkný věci. Teda, ne jenom tady, ale..." zarazila se, aby nezačala znít příliš vyčítavě. Cítila, jak se už už chystá vypovědět Arathovi příběh o útoku na svou rodnou vesnici a ze všeho ho obvinit, i když se napadení Engilu ani zničení Iny tenkrát v žádném případě nemohl účastnit.
"Jsi v pořádku?" zeptal se nejistě.
"Jo. To je dobrý," odbyla ho. "Nebo vlastně není. To je jedno. Prostě, nepěkný věci se neděli jenom tady, chápeš? Radši mě nech." Odvrátila se od něj a sedla si na lavičku o několik kroků dál.
Muž za ní chvíli zmateně hleděl a zvažoval, jestli nemá zkusit něco říct, ale nakonec se rozhodl poslechnout a nechat ji být.
Netrvalo dlouho a dorazila i Malara a chvíli po ní Tilraen.
"Tak co? Našel někdo ucházející místo na přespání?" zeptal se poslední příchozí. "Podle mě asi to nejlíp vypadá U Senie a pak ještě celkem jde Pod Javorem, ale-"
"Taky jsem chtěla navrhnout Javor!" přerušila ho Malara.
Zdála trochu nervózní a neustále poklepávala nohou nebo si hrála s prsty, jako by nedokázala vydržet chvíli v klidu. Už od chvíle, kdy vkročili do Engilu, také postrádala svůj obvyklý sebejistý až nafoukaný výraz.
"Vlastně myslím, že o něco lepší je Senia."
"Javor," nesouhlasila Malara. "Rozhodně Javor."
"Když na tom trváš," pokrčil Tilraen rameny. Pak se otočil k Arathovi a Lexian, která se mezitím stihla uklidnit a vrátila se k ostatním. "Co vůbec myslíte vy?"
"Ani kolem jednoho jsem nešla," odpověděla Lexian. "A ani nic jiného přijatelného jsem neviděla, takže je to na vás."
Arath na tom byl stejně a tak rozhodování zůstalo na Malaře a Tilraenovi.
"Takže Pod Javorem."
"Možná by byla lepší ta Senia-"
"Javor!"
"No dobře, jak chceš! Tak teda Javor," podřídil se nakonec Tilraen.
Malara vypadala, že se jí ulevilo, i když se usilovně snažila nedat to najevo.
"Tak fajn. Tak teda jdeme, ne?" řekla a trochu si přitáhla plášť k tělu, i když jí nebyla zima.
Hostinec Pod Javorem ve skutečnosti pod javorem vůbec nebyl. Ale šlo o příjemně působící budovu, natřenou teplou zelenou barvou. Pařez na malé zahrádce dával tušit, že dříve měl název své opodstatnění.
"Vypadá to pěkně," prohodila Lexian.
"Jo. Vypadá," odvětila Malara a zrychlila krok.
Její společníci si vyměnili nechápavé pohledy.
"Je ti dobře, Mal?" zeptal se Tilraen.
Přikývla, aniž by se na něj ohlédla. "Dobrý. Jenom si potřebuju uvnitř na chvíli sednout a budu v pohodě..."
Přede dveřmi se konečně zastavila a počkala na ostatní. Než otevřela, něco si pro sebe zašeptala.
Všichni se těšili na teplé jídlo a následně měkké postele, ale zrovna když se zdálo, že to mají na dosah ruky, vše se opět na míle vzdálilo.
Vojáci v modrých pláštích se symbolem bílého hada na zádech sebrali před zraky hostů omráčené postavy a vydali se k sídlu engilských pánů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Avannea Avannea | Web | 16. prosince 2015 v 16:27 | Reagovat

Juchůů, po dlouhé době zase další díl!! Zajímavě se to vyvíjí a rozhodně by jsi měla vědět, že píšeš skvěle 😉

2 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 21. prosince 2015 v 22:01 | Reagovat

Sakra, fakt mám ráda Aratha. Vždycky řekne něco, co oživí příběh/probíhající dialog a je to fakt pecka postava. Nevím, proč je pro mě Lexian jako šmouha, nezaostřený charakter, úplně jí jako čtenář neznám, vlastně se mi i špatně představuje, možná má jen trochu nestálý charakter a já si zatraceně nedokážu vybavit, jak vypadá. Lol my bad, sorry.
Malara se na sebe chovala velmi nepřirozeně, což rozhodně přimělo čtenáře myslet si, že něco není v pořádku a ona si netrvá na svém jen tak pronic zanic. Ovšem, že se něco přihodilo a krásně jsi nám to utnula :D. Moc mi tohle čtení chybělo, děkuji tedy za kvalitně ztrávenou chvilku nad tvým dílkem a jdu se pustit do psaní sama.

Měj se krásně a určitě se na další část těším! <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.