Já jsem tvůj, ty jsi má

27. prosince 2015 v 20:32 | Ariven |  Kratší záležitosti
Na podzim pořádala Avannea soutěž a jak už jsem zmiňovala v jednom z předchozích článků, účastnila jsem se a... vyhrála. Téma povídky bylo libovolné, takže jsem se pustila do, pro mě typického, fantasy žánru a ačkoliv název zavání romantikou, nic takového nečekejte.
Snad se vám bude povídka líbit stejně, jako Avannee...


Davem se jako vichřice hnala dívka, pronásledovaná městskou stráží. Občas do někoho strčila a ani se neobtěžovala s omluvou, jen dál běžela jako o život a v dlani přitom pevně svírala jemný řetízek.
Vydat se do nejluxusnější části města a odvážit se servat nějaké dámě šperk přímo z krku nejdřív vypadalo jako báječné dobrodružství, zkouška odvahy a posunutí hranic, ale když teď Élian utíkala před hrozbou vězení, svého rozhodnutí litovala.
Prudce zahnula do postranní uličky a pokračovala v běhu. Za sebou slyšela dusot dvou párů těžkých bot, ale neměla odvahu ohlédnout se, aby viděla, jak velký náskok jí ještě zbývá.
Lidé se za ní dívali s opovržením a uhýbali jí z cesty hlavě proto, aby se jich náhodou nedotkla. Mezi draze oblečenými a pečlivě upravenými šlechtici byla vyhublá špinavá dívka s mastnými a zacuchanými vlasy pouhou nevyžádanou připomínkou toho, co děje jen několik ulic od nich.
Z vedlejší ulice vyjel vůz a Élian zariskovala a vyskočila mezi prázdné bedny od ovoce. Kradený šperk stále držela v ruce. Otočila se za svými pronásledovateli, ale ti se zastavili a jen nadávali. Otrhaná zlodějka a náhrdelník nějaké bohaté paničky jim za větší námahu nestály.
Dívka si oddechla a pokusila se trochu přikrčit mezi bednami, aby nebyla tolik na očích. Našla na podlaze vozu několik pytlů a jeden přes sebe přehodila, nejen kvůli nenápadnosti, ale také proto, že s večerem přicházel chlad, proti kterému její staré šaty nic nezmohly.
Rozevřela dlaň, aby si konečně pořádně prohlédla svou kořist. Na řetízku z drobných zlatých oček visel podlouhlý průsvitný kámen, ve kterém se jemně vlnil temný dým.
"Ty jo," zašeptala si pro sebe užasle, "kouzlo! Za tohle bych mohla jíst možná i celej měsíc!"
Dále si šperk nadšeně prohlížela a přemýšlela, kde by ho mohla co nejvýhodněji a přitom bez zbytečných otázek prodat, když vůz najel na výmol, řetízek jí vyklouzl z dlaně a skutálel se z vozu na dlažbu.
"Ne!" vykřikla a chystala se seskočit z vozu, když se ozvalo křupnutí.
Bylo docela tiché, ale dívce připadalo téměř ohlušující. Student nesoucí sloupek knih se ohlédl, co to vlastně rozšlápl a když viděl zničený šperk, pokrčil rameny a šel dál.
Élian na jeho záda ukázala neslušné gesto a vůz ji přitom odvážel dále. Rozplakala se. Tolik pro svůj cenný náhrdelník riskovala, jen aby o něj takhle přišla? Už se těšila, jak si koupí jídlo, lepší šaty a možná i novou deku, ale na to vše musela opět zapomenout a smířit se s tím, že bude muset dále jen žebrat nebo lovit mezi zbytky z hospodských kuchyní. Jeden šperk by ji nezachránil navždy, ale aspoň pár týdnů si mohla žít o něco lépe.
Vůz zastavil a obchodník začal sundavat bedny, když ji uviděl.
"Co tady děláš? Okamžitě odsud vypadni! Ještě mi sem zaneseš nějakou nemoc, ty špíno!" rozkřikl se na ni.
Élian se sklopenou hlavou slezla z vozu a vydala se dále po svých. Kolem ramen si stále držela pytel a náladu jí malinko zvedlo, když si uvědomila, že voní po jablkách. Když už nemá jídlo, může si ho aspoň představovat.

***

Nakonec skončila s okoralým krajícem chleba a přezrálou hruškou schoulená pod děravou dekou a pytlem na půdě opuštěného, rozpadajícího se domu. Budova byla domovem více takovým existencím, jako byla ona, ale většina z nich se držela v nižších patrech. Půda byla zchátralá a dost nebezpečná, ale Élian se více bála lidí, než toho, že jí spadne dům na hlavu.
Skromně pojedla a chystala se spát, když poblíž ucítila něčí přítomnost. Vytáhla z poza opasku nůž a rozhlédla se kolem, ale nikoho neviděla. Přesto zůstala ve střehu, její smysly ji nikdy nevarovaly jen tak. Ovanul ji nepřirozeně chladný závan větru a zaslechla tichý šepot.
"Je tady někdo?" zeptala se polohlasem.
Na okraji jejího zorného pole se mihl temný stín a znovu se ozval ten hlas.
"Co ode mě chceš?" zkusila to znovu.
Jedinou odpovědí jí bylo otrávené okřiknutí z druhé strany půdy: "Drž hubu, holka bláznivá!"
Po chvíli znovu spatřila stín a tentokrát slyšela tichý smích. Už se neodvažovala cokoliv říct, jen tam seděla a třásla se s dekou těsně přitaženou k tělu. Ve zpocených dlaních stále svírala nůž.
Nakonec vyčerpáním usnula neklidným spánkem plným nočních můr.
Probudila se až za bílého dne, ještě unavenější, než večer. Svůj nůž našla zabodnutý v podlaze, ne úplně daleko od své hlavy. Když ho udiveně vytahovala, znovu zaslechla hlas ze včerejška.
Šepot, smích, stín a závany ledového vzduchu ji pronásledovaly, když si v popelnicích za hostincem hledala snídani, když seděla s dalšími chudáky na schodech a žebrala i když se později vydala do davu vybírat kapsy a řezat měšce, což byla většinou činnost mnohem výdělečnější, byť nebezpečná. Byly s ní, když si za "vydělané" peníze koupila v hostinci trochu teplé polévky a strašily ji, když se večer snažila usnout.
Ráno ji opět vzbudily a byly jí v patách celý následující den. Když padala noc a Élian opět mířila do svého rozpadajícího se domova, následována přízrakem, už to nevydržela, zastavila se pod lampou veřejného osvětlení, aby jí světlo dodalo trochu odvahy a odhodlaně pohlédla do tmy.
"Co seš zač a proč mě nenecháš na pokoji?" Chtěla znít útočně, ale hlas se jí třásl.
Už myslela, že zůstane bez odpovědi, když jí těsně u ucha zazněl ten zatracený šepot. Tentokrát v něm dokázala rozeznat slova.
"Vzala jsi mě. Osvobodila jsi mě. Teď jsem tvůj a ty jsi má."
"A-ale já to nechci! A určitě jsem tě neosvobodila!" bránila se Élian, přitiskla se zády k lampě a sevřela ji rukama.
"A co mé malé vězení, které jsi rozbila?"
Dívce po tváři přeběhl nechápavý výraz, ale pak si vzpomněla na šperk, který ukradla a hned zase ztratila. "Ale to jsem nebyla já!"
"Ty jsi ho upustila a dovolila, aby se rozbil, ty jsi mě osvobodila!"
"Ale to jsem vůbec nechtěla! Jak to spravím?"
Přízrak se rozesmál. "Nijak. Já jsem tvůj a ty jsi má, až do tvé smrti."
Élian pevněji sevřela lampu a zuřivě vrtěla hlavou. "Nemůžu za to. Nechci to. Nech mě být. Prosím, chci jenom klid. Chci být sama... Chci v noci klidně spát..."
"To sis měla rozmyslet dřív!" odsekl přízrak.
"Ale já... Prosím, nech mě na pokoji!"
Další odpovědi se už ale nedočkala a nezbylo jí, než se vydat do svého kouta na půdě, doprovázená temným stínem.
Ani tuto noc jí nedopřál poklidný spánek.

***

Když se další ráno vzbudila v objetí chladného vzduchu a s hlavou plnou děsivého šepotu, věděla, že takhle už dál nemůže. Nešla lovit snídani mezi odpad, nešla žebrat a nešla ani krást. Stejně jako toho osudného dne, kdy získala nechtěného společníka, se vydala do nejbohatší části města, tentokrát s úplně jinými záměry.
Zabalená do pytle, který stále trochu voněl jablky a následována, snad nic netušícím, přízrakem, se plížila ve stínech podél zdí, snažící se uniknout zrakům stráže, která na ni sice už určitě zapomněla, ale Élian si nemohla dovolit riskovat. Přes široké a čisté ulice plné upravených vznešených lidí - kdybych se jen narodila lépe, mohla jsem být jednou z nich, povzdechla si v duchu - se dostala až elegantní bílé stavbě, Paláci čarodějů.
Někteří tam sídlili trvale a další si pronajímali pokoje, kam přicházeli a nabízeli své služby. Říkalo se, že v kterýkoliv den se dá v Paláci najít někdo, kdo vyřeší jakýkoliv váš problém, tedy dokud se to nějakým způsobem týkalo magie.
Élian vyrazila z bezpečí stínů, přeběhla upravený trávník a vběhla dovnitř, překvapená a zároveň šťastná, že přede dveřmi nestály stráže.
"Počkej!" ozval se přízrak. "Co tady chceš?"
"Do toho ti nic není!" odsekla dívka. "Nemusíš tady být se mnou! "
"Jenom... Nenapadla tě žádná hloupost, že ne?"
Neodpověděla, ale v duchu se smála. Takže přízrak se bojí. A má důvod.
Netušila, jak se v paláci vyznat, tak prostě vlétla do prvních dveří, které viděla. Ocitla se v malé místnosti, kde na ni hleděla dosti překvapená postarší žena sedící za stolem posetým sušenými bylinami.
Élian se na chvíli zarazila, ale rychle našla slova. "Pardon, madam, ale kde bych tady našla někoho, kdo něco zmůže s přízrakama?"
"To nemyslíš vážně!" vykřikl její stínový pronásledovatel. "To nemůžeš!"
"S přízraky? Ubohé děvče," řekla žena jemně. Élianin stín vůbec neslyšela. "Dnes snad mistr Sirinar, v druhém patře, někde ve třetí chodbě vlevo."
"Díky, madam," pravila Élian a za stínova neustálého nadávaní rychle vyrazila, jak jí žena poradila.
Zastavila se před jedněmi z dveří na oné chodbě a tentokrát se rozhodla zaklepat. Otevřel jí kluk, mohlo mu být sotva deset let.
"Přejete si?" zeptal a překvapeně si měřil dívčin otrhaný zjev.
"Eh, jo. Kde tu najdu mistra... jak to bylo? Mistra Sirinara?"
"Naproti, a o dvoje dveře víc vpravo. Hezký den," odpověděl chlapec a rychle zavřel dveře.
"Jo, hezký den," zamumlala Élian ke světlému dřevu.
Když stála před Sirinarovými dveřmi, ozval se přízrak ještě hlasitěji, než dříve.
"Myslím to vážně, nedělej to! Můžu... Můžu ti dát bohatství! Bohatství a moc! Nech mě žít a já z tebe udělám třeba královnu, jestli budeš chtít!"
Dívka se na chvíli zarazila. Bohatství... Jestli mluví pravdu, mohla by se dostat z té špíny, ve které je teď. Žít ve vlastním domě, jíst denně teplé jídlo a nosit pořádné šaty. Ale také by to znamenalo být navěky pronásledována tím temným stínem.
Zavrtěla hlavou. "Ne. Já... Já tě nechci. Chci být volná a to s tebou nikdy nebudu!"
Zaklepala a chvíli čekala, než se ve dveřích objevil tmavovlasý muž středního věku v temně modrém rouchu působícím tak draze, až se z toho pohledu Élian málem zatočila hlavu.
"D-dobrý den, pane," vysoukala ze sebe.
"No dobrý den," odpověděl odměřeně muž. "Takové, jako ty, tady moc nevídám. Ale vidím, že nepřicházíš bez příčiny. Cítím kolem tebe něco temného."
"Ano, pane. Ehm, jste mistr Sirinar, že jo? Jedna paní dole mi řekla, ať jdu za váma, tak-"
"Ano, jsem mistr Sirinar a zbytek mi řekneš uvnitř," řekl, stále s jistým odstupem a pokynul jí, ať vstoupí.
Místnost byla světlá a čistá, až Élian bála, že jen svou přítomností všechno ušpiní.
"Posaď se," pokynul jí Sirinar k jednomu ze křesel krémové barvy.
"Ale..." Na vysvětlenou ukázala na své šaty.
"Prostě si sedni. A řekni, proč přesně jsi přišla."
Dívka se nejistě usadila na okraj křesla a spustila: "Já... nemám moc peněz. A občas musím, no..."
"Občas kradeš, je mi to jasné," přerušil ji čaroděj. "Pokračuj."
Élian se začervenala. "Jednou jsem to zkusila, víte, tady v těch bohatých čtvrtích. Ukradla jsem jedné dámě šperk a pak se mi rozbil a od té doby je pořád se mnou takovej přízrak nebo stín nebo co vlastně. Někdy mluví, nenechá mě spát a já se ho bojím!" vyrazila ze sebe nakonec a do očí jí vhrkly slzy.
"Chápu. Vím o co jde, vlastně za mnou nedávno byla baronka Irianella právě kvůli ztrátě šperku, nejspíš přímo toho, který jsi ukradla. Co je tohle za módu, zdobit se uvězněnými přízraky..."
"Takže víte, co s tím? Zbavíte mě ho? Prosím, pane! Ale nemám čím zaplatit," posmutněla.
Mistr Sirinar se na ni povzbudivě usmál. "Nenechám ti na krku přízrak jenom proto, že nemáš peníze. Ale zaplatit můžeš. A musíš."
"Ráda bych, pane, ale nemám jak!"
"Vždyť jsem právě řekl, že máš. Potřebuji někoho, kdo mi tady bude uklízet a pomáhat mi. Asistenta, ne, upřímně, spíše poskoka. Na pár měsíců, než mi to splatíš. Neboj se, není to nic těžkého a nejsi první, kdo mi zaplatí tímto způsobem."
Élian se na tváři rozlil obrovský blažený úsměv. "Ano, pane! Moc ráda!"
"Zas tak snad to nebude," zasmál se Sirinar, ale pak zvážněl. "Nejdříve ale vyřešíme ten tvůj přízrak."
Přešel k velikému psacímu stolu, vysunul jeden šuplík a vytáhl malý průhledný krystal, podobný tomu na šperku baronky Irianelly. Přízrak začal šíleně křičet, až si Élian musela přitisknout dlaně k uším. Nepomohlo to a dívka se s tváří zkřivenou bolestí sesunula se zem, kde se schoulila do klubíčka.
Sirinar k ní přistoupil a podržel nad jejím tělem krystal. Élian zakvílela, když řev přízraku ještě zesílil, ale čaroděj nehnul brvou a začal odříkávat zaklínadlo v jazyce, který mladá zlodějka neznala a ani znát nechtěla.
Najednou vše utichlo. Sirinar k ní poklekl se starostlivým výrazem.
"Už je to dobré. Je uvězněný a já se postarám, aby se nedostal ven," ujišťoval dívku uklidňujícím hlasem.
Pomalu vstala a nejistě pohlédla na krystal, ve kterém se nyní převalovala temná mlha. "Děkuju vám, pane, strašně moc vám děkuju," šeptala se slzami v očích.
"Říká se 'děkuji'. S tím tvým vyjadřováním budeme muset něco udělat," pravil přísně, ale přitom se usmíval. "Jak se vůbec jmenuješ, děvče?"
"Élian," pravila dívka a úsměv mu oplatila.
"Dobře, Élian, od teď začíná tvoje služba. Ale nejdřív se běž umýt, za tamtěmi dveřmi mám koupelnu. Já se ti mezitím rozhlédnu po nějakých šatech, věštkyně Aleya je podobně velká jako ty, snad mi pro tebe něco věnuje."
Dívka přikývla a znovu se usmála. "Děkuju vám za všechno, pane."
"Říká se 'děkuji'."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.