Ledová princezna - 7. kapitola

3. října 2015 v 19:16 | Ariven |  Ledová princezna
Okay... Tak nějak jsem si cestou od babičky řekla, bych mohla přidat další kapitolu. Vlastně jsem to mohla udělat už dřív. Ale je lepší, že jsem to neudělala, protože pak mám v zádobě už jenom jednu kapitolu a pak by zase bylo ticho.
To je hrozné, jak poslední dobou nepíšu. A přitom bych psát měla, protože v listopadu na LP nejspíš ani nesáhnu, protože NaNoWriMo.
Prozradím vám, že tato kapitola končí cliffhangerem. Ale "rychle další" nechcete, protože příště to bude ještě horší...



"Dobře... dobře... Takže se musím vrátit a vyřešit to. Mohlo mi být jasné, že ta malá mrcha něco takového zkusí!"
Ilysaia se po hodinách přecházení po ložnici konečně zastavila. K rozhodnutí dospěla již krátce po té ne zcela přírodní bouři, ale poté musela ještě vše naplánovat. A možná záměrně hledala další a další problémy a důvody, proč to neudělat, protože se jí upřímně nechtělo využít svou sílu na tak dlouhou cestu a následné, nejspíše celkem náročné, dořešení starých záležitostí.
Ale v sázce bylo příliš mnoho na to, než aby to nechala být.
"Ještě, že jsem si tam nechala ten portál," řekla si spokojeně, když opouštěla své komnaty.
Dorazila do královských zahrad. Zatím se nedostala k tomu, aby si je prošla, takže ji překvapilo, jak hezky upravené byly. Krále Leciase netipovala zrovna jako člověka, který by měl rád květiny. Ale možná byly zahrady tak pěkné, jen aby zapůsobily na hosty.
Čarodějnice ovšem nepřišla obdivovat umění královských zahradníků; něco hledala.
"Ty! Pojď sem!" křikla na jakéhosi mladíka v livreji sloužících, který spěchal uličkou vysypanou bílými oblázky, s hromadou ubrusů v náručí.
"Ano, paní? Přejete si?" Sluha se zdál lehce vyděšený a nebylo divu; mezi sloužícími se rychle rozneslo, co je Ilysaia zač a sem tam k tomu někdo přihodil ještě nějakou děsivou historku.
"Kde bych tady našla nějaké jezírko?"
"Jezírko? Když tamhle zahnete doprava, za chvilku k jednomu dojdete. Jsou v něm barevný rybky... A dejte si, prosím, pozor na tu červenou! Ta je králova oblíbená. Kdyby se jí něco stalo..."
"Neplánuju tam rybařit nebo tak něco. Králově milované rybě se nic nestane. Můžeš jít."
Ilysaia následovala chlapcovi pokyny a brzy skutečně stanula u jezírka plného barevných rybiček. Jen tak ze zvědavosti mezi nimi hledala červenou. Našla ji; temně rudá rybka s dlouhým ocasem a stříbřitými odlesky.
"Ale jo, celkem pěkná," řekla si čarodějnice.
Pak natáhla ruce nad vodu, zavřela oči a v mysli jí vystoupilo podobné jezírko, ležící ale někde úplně jinde. Uprostřed vodní plochy vznikl vír a z něj vyrazil paprsek bílého světla. Ilysaie stačil jediný dlouhý krok, aby do světla vstoupila a to pak i s ní zmizelo.
Za okamžik se znovu objevilo, ale na jezírku, které bylo o něco menší, a žádné rybky v něm neplavaly. Ilysaia přešla na pevnou zem, měkký trávník plný něžných fialových kvítků, a rozhlédla se kolem sebe. Nacházela se v zahradách, které znala mnohem líp, než ty en-irinské. Byla zpět ve Fayelii.
Známou cestou vyrazila k nejbližším dveřím, kterými se mohla dostat do hradního křídla, kde ležely mimo jiné i princezniny komnaty.
Po celou cestu se nijak nesnažila skrývat; většina lidí, které potkala, měla moc práce na to, aby ji zaregistrovala jinak, než jako jakousi dámu v nákladných šatech. A když už se někdo podíval důkladněji a poznal ji, radši se tvářil, že se tak nestalo.
Vystoupala několikerá schodiště a prošla spoustou chodeb, než se konečně ocitla před velkými dveřmi ze světlého dřeva. Na chvíli se zarazila a naposledy zvážila, co se chystá udělat, než zaklepala.
Když se nedočkala odpovědi, zkusila to znovu.
"Běžte všichni pryč!" ozvalo se tentokrát zevnitř.
Ilysaia vzala za kliku, ale jak čekala, bylo zamčeno.
"Přestaň se schovávat a otevři!"
"Jak si kdokoliv dovoluje-" Náhle se princezna zarazila, když jí došlo, komu hlas za dveřmi patří. "To ne... Ilysaia?!"
"Tak co bude?"
"Vypadni odsud! Nedovolíš si na mne vztáhnout ruku!" Ani zdaleka to neznělo jistě.
V tu chvíli čarodějnici došla trpělivost, sáhla na kliku, okamžik se soustředila, a když se ozvalo uspokojivé cvaknutí zámku, otevřela.
Naproti ní, na druhé straně přijímacího salónku, stála drobná mladá žena. Dlouhé plavé vlasy vytvářely jasný kontrast se smutečními černými šaty, stejně jako její tvář, strachy úplně bílá. Pod zelenýma očima měla tmavé kruhy.
"Tedy... Musím říct, že jsem překvapená," přiznala Ilysaia. "Když jsem se doslechla o královnině smrti, nečekala jsem, že tě to tak vezme. Myslela jsem, že už jsi zašla moc daleko na to, aby se tě takové věci ještě dotýkaly... Jak zajímavé by bylo, kdybych tě mohla sledovat dál. Ale, jakkoliv je mi to líto, hádám, že víš, proč jsem přišla."
"Oko za oko, předpokládám?"
"Spíš oko a komplikování plánů za život."
"Komplikování plánů?"
"Však víš, ta bouře a tak..."
V tu chvíli se Saríja navzdory strachu usmála. "Bouře? Takže ty to ještě nevíš?"
"Co mám vědět? Cos provedla dalšího?"
"Uvidíš. Ale přece jsi nemyslela, že ta bouře - sotva krátké zdržení - bude to jediné, co udělám? Ne, to bylo jen, abych ti ukázala, že se do toho všeho také hodlám zapojit."
"Řekni mi, co jsi udělala! A kromě toho, jak vůbec víš o té výpravě?"
"Mám své zdroje," pokrčila princezna rameny. "A nevím toho moc... Ani netuším, kam jdou. Ale vím, že je to z tvojí hlavy a jejich cíl je někde na mém území. A já hodlám svou zemi ochránit."
Ilysaia zavrtěla hlavou. "Po dnešku už nebudeš chránit vůbec nic. A jestli chceš umřít rychle, okamžitě mi prozradíš, co jsi udělala!"
"Rychlá nebo pomalá smrt, co na tom záleží? Nakonec to dopadne stejně." Najednou se jí Saríja zpříma zahleděla do očí, ignorujíc, že jedno z nich je slepé. V její tváří už nebylo po strachu ani stopy. "Dělej si co chceš. Můžeš mě klidně zabít, ale já dnes nezemřu."
"Mluvíš z cesty," odbyla ji čarodějnice. "Dávám ti poslední šanci odpovědět na mou otázku."
"Ne."
"Pak tedy..."
Ilysaia si vyhrnula rukávy a pozvedla ruce.
Místnost se zalila modrým světlem.

***

Mlčky stáli na břehu a sledovali blížící se loď. Skutečně v ní někdo seděl a ten někdo si dával dost na čas. Plavidlo se přibližovalo jen pomalu a trvalo snad věčnost, než konečně poznali, že postava v lodi je muž s prošedivělými vlasy a vousy, oblečený v kabátě, který možná kdysi býval černý.
Konečně se loďka zastavila asi pět metrů od břehu.
"Chcete na druhou stranu?" zeptal se stařec s veslem v ruce. Měl chraplavý hlas a zněl znuděně nebo unaveně.
Čtveřice na břehu se po sobě rozhlédla.
"Kolik za to chceš?" odpověděl otázkou Arath.
Muž se rozesmál suchým, děsivým smíchem. "Kolik za to chci? Co bych asi tak mohl chtít? Já, starej převozník na zatraceným prokletým jezeře! Nejsem tu dobrovolně, mladíku!"
Arath se při tom oslovení zamračil, ostatní znepokojilo spíš "prokletý jezero".
"Co nám o tom jezeře můžeš říct?" chytila se Lexian šance konečně něco zjistit.
"Nic moc. Je to jezero s haldou mrtvol na dně, to teda jo. Už spoustě lidí se stalo osudným. Nikdy se nepokoušejte v tý vodě vykoupat nebo dokonce přeplavat na druhou stranu. Je plná dost divnejch věcí a taky myslim, že je otrávená. Tak chcete na druhou stranu nebo ne?"
"Ale co koně?" zeptal se Tilraen.
"Jaký koně?"
"No... koně." Ale když se Tilraen ohlédl, zjistil, že jejich zvířata zmizela. Na místě, kde stála, ležely jen brašny.
"Co se s nima stalo?" ptala se Lexian a zlostně hleděla na muže v lodi.
Pokrčil rameny. "Já tu žádný koně neviděl. Jestli tu byli, už nejsou. A vy pořád potřebujete přes jezero."
"Ale-!"
"Smůla děvče. Tak co bude s tou cestou?"
"Pokud bys nás mohl dovést někam poblíž Engilu...?"
Převozník se na Malaru zamračil. "Hmm... tak Engil, říkáš? To by šlo, myslim, že cesta nebude trvat dlouho, ale nikdy nevíš, co se stane, že jo. A na tomhle jezeře už vůbec né."
"Takže nás převezeš?"
"Jo, stejnak nemám na výběr," zabručel stařec. "Tady u břehu se ta voda celkem dá, tak se sem nějak přebroďte."
Tilraen, Arath, Malara a Lexian si vyměnili pochybovačné pohledy, ale nakonec pobrali své věci a do tmavé vody vstoupili. Byla ledová, jinak se naštěstí zdála neškodná. Leklá ryba dále na hladině, kterou zahlédla Malara při vstupu na loďku, je ale přesvědčila, že tomu tak rozhodně není všude.
Loď nebyla úplně malá, nicméně prostorná také ne.
"Můžeš se laskavě posunout?!" zasyčela Malara a strčila do Tilraena, až málem vypadl z loďky.
"Jako by bylo kam!" odsekl. "Co znamená, že cesta nebude dlouho trvat?" zeptal se převozníka.
Zdálo se, že se stařec zamyslel. "Zhruba dva dny."
"Dva dny?!" vyhrkla Malara. "To je delší, než by to bylo po souši!"
"Po souši?" opakoval posměšně převozník. "Po souši?! A kde ji tu jako chceš vzít? Museli byste jet kolem jezera a to by vám trvalo dobrejch osm dní!" Znovu se rozesmál tím divným smíchem. "Říkali jste do Engilu, že jo?" ujistil se, když se uklidnil.
Arath přikývl.
"Hmm..." Převozník se chopil vesla a loď se dala do pohybu.
Ve chvíli, kdy ticho začínalo být až příliš ponuré, položil stařec první otázku: "Co jste vy vlastně zač?"
"A co je tobě po tom? Říkal jsi že nemáš na výběr, jestli nás převezeš nebo ne," odsekla Malara. "Proč vlastně?"
"Já se ptal první. Když odpovíte, taky ti odpovím, jinak né." .
"Dobře." Tilraen, kterého by odpověď na Malařinu otázku také zajímala, přistoupil na jeho podmínky. "Jsme vyslanci krále Leciase, na cestě do Teiary."
"Lecias? A to je kterej?"
Arath překvapeně pozvedl jedno obočí. "Král Ergaratu."
"Á, tenhle...," přikývl převozník. "Na co ses to ptala?" otočil se k Malaře.
Žena ovládla pokušení vyrazit mu těch pár zažloutlých zubů, co mu ještě zbývalo a zopakovala svou otázku: "Proč nemáš na výběr, jestli nás převezeš?"
Hodnou chvíli mlčel a nakonec vybafl: "Protože mi to nařídila ona!"
"Ona? Kdo je ona?" zamračila se Lexian.
"To ti nemůžu říct! To je tajný! Kdybych vám to řekl, velká vládkyně by mě zabila tak odporným způsobem, jakej si vy mladý ani neodkážete představit!"
"Věř mi, že si dovedu představit mnohé," ušklíbl se Arath. "Takže ta tvoje velká vládkyně ti nařídila převážet lidi přes jezero a držet v tajnosti, co je zač?"
"Jo. A teď se ptám zas já! Takže... copak ten váš král v Teiaře chce?"
"Myslíš si snad, že ti vyzradíme plány našeho krále?" opáčil Tilraen.
Převozník pokrčil rameny.
"Máme se s někým setkat," pokračoval Tilraen. "To ti musí stačit."
"Kam zmizeli naši koně? Nějaký trik té tvojí vládkyně?" Další otázku položil Arath.
"Vždyť už jsem řek', že o žádnejch koních nic nevim!" odsekl převozník. "Co chcete dělat, až - jestli - se setkáte s tím, s kým se máte setkat?"
"Získat informace a podle nich se rozhodneme." Malaře se hra s otázkami začala líbit. "A kdo vlastně jsi?"
"Teď už nikdo."
"To je dost málo. Kdo jsi byl dřív?" vybídla ho Malara, i když ji odpověď vlastně zas tak moc nezajímala.
"Narodil jsem se ve vesnici Lin, ale skoro celej život, myslim před tím, než jsem potkal vládkyni, která mě poslala na tohle zasraný jezero, jsem žil v Eille. A nemám žádnej zajímavej životní příběh."
"Eillu znám," řekl Tilraen. "A myslím, že pár místních zná mě," ponuře se pousmál.
"Já tě neznám," odvětil stařec. "A ani nechci."
"Nápodobně."
"Hmf! Ten váš král... Jste fakt na jeho straně nebo byste ho zradili, kdyby vám to mělo něco přinýst?"
"Nikdy," odpověděl Tilraen. Pokud by teda král nešel proti zájmům země nebo tak něco, ale to tu před nima nebudu zbytečně rozebírat, nebo z toho Mal udělá vlastizradu.
"Ani já," přidal se Arath.
"Chceš nás snad naverbovat k té svojí vládkyni?" zeptala se útočně Malara.
"Moje vládkyně by o vás stejnak nestála," odfrkl si převozník a upřel tmavé oči na Lexian, která se jako jediná nevyjádřila. Odpověď mu sice nedala ani Malara, ale muži evidentně stačilo to, co od ní slyšel.
"Já Leciase neuznávám jako svého krále. Už tak neříkám nikomu. Ale jen tak ho ne-"
Prudce vtáhla vzduch do plic a mírně nadskočila leknutím. Byla si jistá, že jí něco mokrého sáhlo na ruku! Nějaká ryba? Zahleděla se na hladinu jezera, mírně se předklonila a snažila se tomu přijít na kloub.
"Co se děje?" ptal se Arath, ale ona neodpověděla.
To, co uviděla, jí totiž na okamžik vzalo dech.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Avannea Avannea | Web | 4. října 2015 v 15:04 | Reagovat

Už jsem se moc těšila na pokračování a je jenom škoda, že to není o něco delší :-), ale neva. Konec u obou částí je napínavý, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.

2 Neara Neara | Web | 14. října 2015 v 15:35 | Reagovat

Ahoj, ježiš já taky myslela, že už jsi skončila. Zdá se mi to nebo jsi tu povídku měla rozepsanou už před těmi třemi lety? Protože ten název mi je hrozně povědomý :D

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. prosince 2015 v 20:26 | Reagovat

Také se ti zdá, že ten převozník se chová spíše jako vetchý stařec, než nejaký moudrý muž? :-) Jsem vážně zvedavá, čím nebo kým je ovládán.
V této kapitole mi byl hrozně sympatický Tilraen (mimochodem, má moc krásné jméno). S Malarou mají takový zajímavý, ale sympatický vztah.
Tuto povídku začínám opravdu milovat, jen tak dále!
P.s.: Jen bych nepoužívala "né". Působí to trochu...dětinsky?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.