Krize střední školy

13. září 2015 v 21:01 | Ariven |  Ze života

Za posledních pár dní je toto asi tak osmý pokus o sepsání něčeho takového.
Na začátek se omluvím, že jsem v poslední době nekomentovala vaše články a teď mířím hlavně na SP a její Okřídlené zlo. Po dvou proflákaných měsících najednou škola. Říkala jsem si, že to půjde. V jistých ohledech to i celkem jde. Většinu spolužáků jsem po prázdninách viděla ráda (po ZŠ v tomhle ohledu nemám vysoké nároky; stačí, když mě ráno pozdraví a reagují, když je oslovím), vstávání mi nedělalo až tak velké problémy (jako, dělalo, ale zvládala jsem to)... Ale nevím, tak druhého, možná třetího září se něco pokazilo a já ztratila chuť a sílu cokoliv dělat. I když jsem spala (na své poměry) dost, pořád jsem se cítila unavená, chtělo se mi kvůli každé blbosti brečet a nedokázala jsem se na nic pořádně soustředit. V úterý mě začalo bolet v krku a mamka mě nechala do konce týdne doma. Během toho jsem se tak nějak sebrala, ale bojím se, že v pondělí to na mě zase padne.


Co nadělám. Zatnout zuby a vydržet, než se do toho dostanu. Myslím, že do konce měsíce to bude okay.
Napadlo vás někdy, že vlastně všichni umíráme? Je jedno, jestli umřete za tři dny, za pět let nebo se dožijete 150, s každým nadechnutím jste blíž smrti. Tak to prostě je a dokud nad tím nepřemýšlíte, tak je to vlastně celkem v pohodě. Ale když vás toto napadne a pak nad tím nějakou dobu uvažujete... Vyjdete z domu, vidíte včelu na kytce. Ta včela umírá. I ta kytka umírá. Přijdete do obchodu a to dítě, které tam pobíhá mezi regály a ječí, má k tomu jeku svým způsobem rozumný důvod, protože umírá. Prodavač a babka, kteří čtvrt hodiny řeší počasí, zatímco vy stojíte u kasy a čekáte, až budete moct zaplatit za blbý tři housky, taky umírají. Odcházíte z obchodu a na rohu dva vrabci vyzobávají drobky z nějaké neidentifikovatelné polotekuté kaše a přitom umírají (přičiněním toho neurčitého hnusu, co zrovna konzumují, možná dokonce hodně rychle). A i vy umíráte.
Eee... Když jsem s tím článkem začala, nečekala jsem, že tu budu rozebírat takové depresivní podivnosti... Ale kvůli tomuhle mě celkem uklidňují kytky u mě v pokoji. Po půl roce bez vody nemůžou jenom umírat. Určitě už to mají za sebou, ale přitom jsou pořád zelené a celkově se tváří, že jsou úplně okay. Nemrtvé kytky. Jsem taková květinová nekromantka. Až přijdu na to, jak se mi to podařilo, udělám si z toho živnost. Asi je to lepší než můj plán "vystuduju nějaký hezký ale neuplatnitelný obor na VŠ a pak půjdu dělat do McDonaldu".
Taky je blbé, že poslední dobou nějak vůbec nemám chuť psát... Když už se donutím otevřít FocusWriter, tak na to akorát tak tupě koukám, možná napíšu jednu dvě věty a konec. A celkově mám nějak pocit, že už to není to, co kdysi. Před čtyřmi lety jsem možná psala 5x hůř, ale svým způsobem to bylo lepší, protože jsem do toho byla fakt zažraná. Když jsem ještě neměla notebook, psala jsem ručně a jela jsem klidně celé odpoledne, až mě bolela ruka. A vznikaly z toho tenkrát hrozné shity, ale byly to shity psané srdcem. Tenkrát jsem nepsala domácí úlohy, protože mi to "zbytečně" kradlo čas, kdy jsem mohla psát. Dneska je nepíšu, protože jsem nejlínější osoba v okruhu deseti kilometrů.
Neříkám tu, že končím se psaním, to vůbec. Nemůžu říct "už mě to nebaví, končím s tím". Asi nemůžu říct ani to "už mě to nebaví". A prostě nemůžu skončit. Nemůžu skončit kvůli sobě. Nemůžu skončit kvůli vám. Podle té ankety "koho máte nejradši" je vás sice jenom pět (ten hlas u Tilraena je ode mě), ale asi tím spíš kvůli vám nemůžu skončit. Nevím proč, ale mám pocit, že by se mi líp opouštěla stovka lidí, než vás pět, i když někteří nekomentujete a já tak vůbec nemám tušení, kdo jste. A samozřejmě nemůžu skončit kvůli Múze, která... vlastně který to dotáhl na něco jako imaginární kamarád. Vlastně ne kamarád, spíš imaginární něco, co mi kecá do života a směje se mi kvůli všemu, co udělám špatně. Mimochodem ne, o psychiatrické léčebně neuvažuji, proč se ptáte?
Jinak když už tu píšu o psaní... Co se Ledové princezny týče, 6. - 8. kapitola jsou u bety. Měla jsem je dostat začátkem týdne, ale chápu, že se to zdrželo, protože jsou takové hodně podivné a obávám se, že možná celkem nepřehledné (dvě dějové linie střídající se po celkem krátkých odstavcích, ale lepší způsob, jak se zbavit jednoho deus ex machina z původní verze, mě nenapadl). Ale myslím, že snad brzy něco přidám...
A myslím, že ten článek radši ukončím, než tu začnu rozebírat další divné depresivní věci.

Tož se mějte,

Ariven

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 28. září 2015 v 22:02 | Reagovat

Člověk se musí připravit na to, že jakmile začne škola, začnou i depky a na mě tyhle věci začaly padat taky a taky nemám chuť do psaní, ale u tebe mě to obzvlášť mrzí, protože Ledovou princeznu čtu moc ráda a cokoliv, co napíšeš, si vždy ráda přečtu :). Kažopádně jsem zahlédla novou kapi LP, tak se na ní vrhnu v co nejblížší době a s OZ si vůbec nelam hlavu, jsem ráda, že si vůbec někdo udělal kdy čas na jednu kapitolu a pak se najednou objevila Ariven a přečetla i všechno a udělala si na to i krásný názor. Moc děkuju.
Měj se líp a jinak k tomu s tím umíráním - Přemýšlíme podobně. Momentálně však stále přemýšlím nad tím, co bych musela udělat pro to, abych v 70 nevypadala jako seschlá švestka, až skoro zapomínám na to, že mám celý život před sebou.
Měj se krásně a ať máš brzy zase hlavu plnou nápadů <3

2 Kai Kai | E-mail | Web | 7. října 2015 v 21:12 | Reagovat

Brzy se určitě rozepíšeš :) Nebo najdeš něco jiného, co tě baví. Ale mělo by to být něco - COKOLIV, co tě na tomhle světě může bavit. Protože co jiného před smrtí dělat, než si tenhle život užít a být takoví jací jsme, ne? :D
Ale to psaní by mě mrzelo, číst něco tvého nebyla radost jen pro tebe, ale i pro ostatní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.