Ledová princezna - 3. kapitola

19. července 2015 v 18:37 | Ariven |  Ledová princezna
Tož jsem se vrátila domů a přináším vám 3. kapitolu! Mám ohledně ní takové smíšené pocity... Na jednu stranu se mi líbí, ale stejně mi připadá tak nějak... divná. Ale možná mi jenom hrabe. Posouzení nechám na vás...
Tak si užijte čtení :)



Zlatavé světlo mizejícího slunce zalévalo krajinu, kterou putovali čtyři jezdci. Lexian si od zbytku skupiny udržovala mírný odstup, nestála ani o jejich podezřívavé pohledy, ani o Malařiny jízlivé poznámky o tom, zda už Lexian plánuje, jak se jich všech zbaví. Právě kvůli tomu se žena párkrát přistihla, že opravdu přemýšlí, o kolik by byl svět bez Malary krásnější.
Nyní však její myšlenky zaměstnávala docela jiná osoba, čí spíše bytost. Pokud se vše podaří a oni se setkají s ledovou princeznou, jaké to asi bude? Při tom pomyšlení se téměř třásla zvědavostí, ale i strachy. Slýchala legendy o téměř sto let trvající zimě a bytosti uvězněné v erwialských jeskyních. Vždy je považovala za přehnané, ale teď si říkala, že něco pravdy na nich přece jen musí být.
Všimla si, že rozestup mezi ní a jejími společníky se poněkud zvětšil a pobídla koně, aby trochu zrychlil krok.
Kap.
Zvedla šedé oči k mračnům na nebi, která nyní skrývala zapadající slunce.
Kap. A znovu.
V dětství měla déšť ráda, ale dnes už ne. Na to přinášel příliš mnoho nepříjemných vzpomínek.
Kap. Kapka se rozprskla mezi ušima jejího koně.
V tu chvíli se spustil prudký liják. Lexian si nasadila kapuci a po vzoru svých společníků pobídla koně k trysku. Zdálo se, že ostatní vědí přesně, kam jedou a ona jen doufala, že míří někam, kde bude sucho a teplo.
Oblohu rozčísl záblesk a jen o chvilinku později zaduněl hrom. Vítr strhl Lexian kapuci a když se pokoušela nasadit si ji zpátky, neustále jí padala, takže tuto snahu brzy vzdala.
Její společníci vjeli do malého hájku.
"Zbláznili jste se?!" vykřikla. "Je bouřka, nemůžeme mezi stromy!" Zdálo se ale, že ji ostatní neslyší. Nebo možná nechtějí slyšet.
Lexian nezbývalo, než je následovat pod koruny stromů. Náhle se kousek od ní ozvala ohlušující rána, když blesk udeřil do stromu a rozštípl ho skoro ke kořenům. Lexianin kůň se vzepjal a ona sklouzla ze sedla. Navzdory překvapení byla téměř okamžitě zase na nohou, ale to už zvíře uhánělo daleko před ní hlouběji do hájku, a ona neměla šanci jej dohonit.
Povzdechla si a jala se pokračovat pěšky, stále rovně směrem, kam zmizel kůň. Ale ani jeho, ani své společníky nikde neviděla. Vlastně toho díky dešti celkově moc neviděla.
To je za trest! Když už mě nepopravili, tak se aspoň ztratím během bouřky v nějakém lesíku!
Její sprosté nadávky nebyly přes burácení živlů slyšet a volat na ostatní se ani nepokoušela. Nejen, že by to nemělo cenu, velkou roli v tom hrála především hrdost.
Šla skloněná, plášť si pevně tiskla k tělu a snažila se nevnímat, že jí začíná být opravdu zima. Na nepřízeň počasí byla zvyklá, ale teď byl déšť tak intenzivní, že se zdálo, jako by se snad roztrhla obloha.
Najednou na ni někdo zakřičel, ale přes vodní clonu viděla jen tmavou postavu. Lexian přidala do kroku, téměř se rozeběhla a brzy v té postavě poznala Aratha. Když viděl, že ho zaregistrovala, kývl na ni a zmizel. Lexian překvapeně zamrkala, ale pak si všimla, že kousek od místa, kde předtím stál, neprší. Zamračila se a udělala pár kroků dopředu. Skutečně, všude kolem lilo jako z konve, ale před ní se rozprostírala plocha, na kterou nespadla ani kapka. Až o několik metrů dále opět pršelo stejně intenzivně, jako všude jinde. Lexian ještě o kousek popošla a najednou pocítila, jako by jejím tělem projela vlna energie a ocitla v jeskyni.
Kamenné stěny zalévalo hřejivé světlo ohně, kolem kterého seděli její společníci. A co víc, jeskyně byla tak velká, že kus od ohniště postávali i koně, překvapivě klidní.
"A já doufala, že jí to nedojde," pronesla zklamaně Malara.
Lexian se na ni pouze ušklíbla a posadila se k ohni, mokrý plášť rozložila na zem za sebou.
Venku dál zuřila bouře, ale v suché jeskyni už nikomu nepřipadala ani zdaleka tak hrozná.
"Snad se to brzo uklidní," poznamenal Tilraen.
"Doufám," souhlasila Malara. "Nechce se mi cestovat v tom dešti, i když jestli bude pršet i ráno, nic jiného nám nezbude."
Lexian protočila oči. Tak ona má být elita mezi ergaratskými bojovníky a stěžuje si na déšť?
"Vždycky mě zajímalo, kde se tady vzala tahle jeskyně," řekl Tilraen. "Nebo spíš, jak to, že je očarovaná, nebo co to s ní vlastně je?"
Malara pokrčila rameny. "Hlavně, že tu je."
"Možná jsou ta kouzla ještě z doby před ledovou princeznou," navrhl Arath. "O těch časech se toho moc neví."
"To by mohlo být," přikývl Tilraen a po chvíli dodal: "Je tu nuda. Měl jsem s sebou vzít karty."

"...a neopovažuj se usnout! Nestojím o to, aby mě někdo podřízl, zatímco budu spát!"
"Hm."
"Myslím to vážně, Arathe!"
"No jo."
Později večer bylo dohodnuto hlídkování a Lexian, kvůli které to Malara navrhla, se probudila zrovna ve chvíli, kdy řečená rudovláska předávala hlídku Arathovi.
Nehybně ležela, aby nepoznali, že je vzhůru. Z venku slyšela burácet bouři, nyní už o něco mírnější. Déšť vytrvale bubnoval do země a Lexian byla ráda, že ji před ním chrání kamenný strop jeskyně.
Dokonce se kvůli mně dobrovolně okrádají o spánek. Možná bych se měla cítit poctěna? Ale je to divný pocit... Nejen, že mi nikdo nevěří, oni spíše jako by přímo počítali s tím, že jim při nejbližší příležitosti vrazím nůž do zad, ať už obrazně nebo doopravdy. I když, vlastně je chápu, na jejich místě bych se nechovala jinak. Ale to je jedno. Radši bych měla spát.
Ještě dlouho jí hlavou probíhaly zmatené myšlenky, jedna přes druhou, vzpomínky na minulost, úvahy o budoucnosti, než konečně usnula.


"Lexian!" Ve dveřích domku v malé vesničce ve východním Daeronu stála tmavovlasá žena a volala na asi šestileté děvčátko, které si hrálo před domem.
"Ano, mami?" zeptala se dívenka, když k ní přiběhla. "Co se stalo?" dodala trochu vystrašeně, když si všimla, že se její matka mračí.
"To ty jsi rozbila tu vázu po prababičce?"chtěla vědět žena.
Lexian na ni nechápavě vykulila oči.
"Nekoukej na mě tak. Xaria mi to řekla."
"Ale... To není pravda!" bránila se Lexian "Nerozbila jsem ji! Musela to být Xaria." Její starší sestra na ni s oblibou sváděla vlastní prohřešky.
"Já to nebyla!" ozvala se okamžitě o něco starší dívka za matčinými zády.
Jejich matka vzdychla a zavrtěla hlavou. "Co mám s váma dělat... Pro tentokrát to nebudu řešit, ale příště se koukejte přiznat!" zahrozila jim prstem.
Obě děvčata přikývla a spokojeně vyběhla na dvorek.
"Proč jsi mamince řekla, že jsem tu vázu rozbila já?" zeptala se Lexian své sestry.
Xaria na ni pouze vyplázla jazyk a rozeběhla se svými kamarády, kteří postávali u plotu. Lexian ji nenásledovala. Občas si s nimi sice hrávala, ale vždy jí bylo dáváno najevo, že je jen na obtíž.

Náhle se její sen změnil, posunul se o pět let kupředu.

Obě sestry stály u studny a společně vytahovaly vědro s vodou.
"Zaber trochu! Táhnu to celé sama," stěžovala si Xaria.
"Já se snažím!"
"To ur- Podívej!" vykřikla najednou Xaria a ukázala k jihu.
Nad některými domy se vznášel kouř, dívky zahlédly i plameny ohně.
"Co se děje?" ptala jsem Lexian sestry zmateně.
"Pojď!" Xaria ji popadla za ruku a táhla ji domů, vědro nechala spadnout do studně.
V uličce se objevili vojáci na koních. Na zbrojích se jim leskl znak Ergaratu, orel chystající se svými pařáty lapit kořist, a meče zářily karmínovou barvou krve.
Děvčata utíkala, co jim nohy stačily, ale vojáci je snadno dohonili. Jeden z nich popadl Xariu a vytáhl ji k sobě do sedla. Dívka vřískala a snažila se bránit, ale nebylo jí to nic platné.
Lexian vykřikla, ale pokračovala v běhu, oči plné slz. Už byla skoro doma, když někteří vojáci seskočili z koní, předběhli ji a vyrazili dveře, za kterými na ně už čekal Lexianin otec s velkým nožem. Když se jím rozmáchl, třásla se mu ruka. Jeho útok se minul s jakýmkoliv účinkem a vzápětí ho jeden z vojáků probodl mečem. Lexian si přitiskla ruku k ústům, aby zadržela křik a opět se rozeběhla. Ani si neuvědomovala, že běží kolem domu.
Za okamžik se zastavila a přikrčila se pod oknem, docházel jí dech.
"Lexian?" ozvalo se nad ní tiše.
Dívka se narovnala a podívala se po zdroji hlasu. Z okna se nenápadně vykláněla její matka.
"Teď mě dobře poslouchej," řekla. "Kde je Xaria?"
Lexian vzlykla. "Oni... oni ji chytili..."
"To ne..." zašeptala žena a oči se jí zalily slzami. A to ještě netušila, že její manžel už je po smrti. "Lexian," vážně se na svou dceru zadívala, "utíkej do lesa. Schovej se, ať tě nenajdou a kdyby tě přesto uviděli, zkus předstírat, že jsi umřela, ano?"
Děvče přikývlo. Co jiného také mohlo v tu chvíli udělat?
Z domu se ozvaly nějaké rány.
"Tak běž, zlatíčko!" posílala ji rychle pryč matka.
"Mami!" vykřikla Lexian zoufale. "Přijdeš za mnou, že jo?"
"To víš, že za tebou přijdu. Ale teď musíš utíkat co nejrychleji do lesa a schovat se!"
Dívka se rozeběhla k lesu a po chvíli jí k uším dolehl matčin výkřik. Přidala do kroku. K jejímu štěstí si jí v okolním chaosu nikdo nevšímal a tak brzy doběhla pod koruny stromů Ërlinského lesa, kde padla na zem a dala se do pláče. Věděla, že matčin křik znamenal, že za ní nepřijde. Už nikdy.
"Mami...maminko...ty jsi mi lhala!" vzlykala. "Mami... tati... Xario..."
Po tváři jí stékaly další a další slzy a ona se ani nenamáhala je utírat. Smutkem se jí stáhlo hrdlo, celá se klepala a před očima jí vyvstávala hořící vesnice a potoky krve. Neměla odvahu otočit se a pohlédnout na místo, které ještě ráno nazývala svým domovem.
"Děvče, jsi v pořádku?" ozvalo se najednou za ní.
Lexian se otočila a upřela uplakané oči na muže, který ji oslovil. Byl to voják a znak na na jeho zbroji prozrazoval, že slouží králi Daeronu.
"To je v pořádku, jsi v bezpečí," řekl, když viděl její obličej, od pláče rudý a mokrý. "Jak se jmenuješ?"
"Lexian," pípla dívka potichu.
Voják se rozhlédl po lese a Lexian jeho pohled následovala. Všimla si, že za ním postává kůň a v dáli viděla další muže, kteří přijížděli do vesnice, aby zachránili, co se ještě dalo.
"Počkej tady," řekl nakonec voják. "Vrátíme se pro tebe a vezmeme tě do bezpečí," slíbil a následoval své společníky.
Dívka přikývla a konečně si otřela slzy.

Když se probudila, pršelo už jen slabě a zdálo se, že bouře utichla úplně. Do východu slunce stále zbývalo hodně času, ale Lexian byla ráda, že se vzbudila a sen tak skončil. Bývaly doby, kdy k ní přicházel každou noc a ona se proto snažila zůstat co nejdéle vzhůru, protože usnout bylo jako vejít do pekla. Nyní se jí o tom dni zdávalo jen výjimečně, ale přesto častěji, než by chtěla.
Skutečně se pro ni tenkrát vrátili a vzali ji do Fayelie, daeronského hlavního města, kde z ní nakonec vycvičili profesionálního zabijáka. Takový člověk se vždy hodí a ona se učila rychle. O své sestře už nikdy neslyšela a nedělala si iluze o tom, že by snad mohla být naživu.
Hlídku zrovna držel Tilraen, ale Lexian si všimla, že usnul. Uvažovala, že ho vzbudí, aby tak zabránila další zbytečné hádce, ale nakonec změnila názor. Znovu zavřela oči a pokusila se přivolat zpět spánek, ale ten nepřicházel. Nakonec strávila zbytek noci sledováním stropu, ačkoliv ve tmě si nebyla jistá, jestli to, co vidí, je strop nebo jenom... tma.

***

Na balkoně, patřícím k pokojům, které jí přidělil král Lecias, stála v rudém světle brzkého rána Ilysaia. Oči měla zavřené a tvář zakloněnou k nebi. Cítila, že se ve vzduchu vznáší magie, včerejší bouře nebyla tak úplně přírodního původu. Co Ilysaiu trápilo, byl fakt, že to nebyla ona, kdo bouři způsobil. Mohl ji tedy mít na svědomí nějaký neopatrný, experimentující čaroděj, ale stejně tak to mohlo být například i varování.
"Že by sem tam bouře přišla od Fayelie?" zašeptala Ilysaia a zmizela ve svých komnatách.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nakarrial Nakarrial | Web | 19. července 2015 v 22:29 | Reagovat

Lexianin sen mě upřímně dojal. ^^" Jinak je to moc hezky napsané a dobře se to čte. Líbí se mi to a těším se na další díl :3

2 Avannea Avannea | Web | 22. července 2015 v 8:35 | Reagovat

Suprově napsané :D Těším se na další díl :D :D

3 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 14. srpna 2015 v 23:25 | Reagovat

Líbí se mi, že to dialogem zamaskovali tak, že se tam ta jeskyně neobjevila zrovna, když to nejvíc potřebovali. Ty dialogy mají váhu a jsou skvělé, promyšlené.
Je fajn, jak skáčeš z pohledu jedné postavy k pohledu té druhé. Líbí se mi, že nejsme stále v chaosu, kde je Lexian a spol, ale potom přeskočíš do klidných komnat čarodějky.
Konečně víme něco víc o Lexie, o její minulosti. Bála jsem se, že už se toho o ní moc nedozvíme. Každopádně děkuji za pohodlné čtení před spaním, měj se krásně a na další kapitolu se vrhnu co nejdříve.

4 Reveriedreams Reveriedreams | E-mail | Web | 23. října 2015 v 16:32 | Reagovat

V této kapitole jsem si oblíbila snad všechny postavy. Jen si stále nedokážu najít cestu k Malaře,  ale to,  tuším, teprve přijde.  Nemám ti co vytknout,  začínám si dokonce i zvykat na ta dlouhá souvětí. Jen tak dále,  nemohu se od toho odtrhnout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.